Svaz průmyslu a dopravy ČR odmítá demagogický přístup k řešení problému klimatických změn

Záznam projevu prezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslava Míla:

Pane předsedající, dámy a pánové, přeji vám všem hezké odpoledne. Ve svém vystoupení bych se ani tak nezabýval myšlenkou, jestli globální oteplování je či není, jestli emise CO₂ se podílejí či nepodílejí na globálním oteplování a jestli mají či nemají být snižovány.
Vzal bych, že úkol je dán, výzva je jasná. Globální společnost se musí spolehlivě a rychle přesunout směrem k bezuhlíkovým energetickým systémům, tak aby se minimalizovaly náklady tohoto přechodu, aby bylo možno se vyhnout narušení fungujících ekonomik, nebyl ohrožen rozvoj chudších zemí, a zároveň tak, aby i český průmysl, české hospodářství se mohlo racionálním způsobem této celosvětové výzvy chopit.
Kladu si otázky – tak jako asi každý zodpovědný hospodář, který funguje podle obchodního zákoníku. Asi tak, jako by si je měl klást každý zodpovědný politik, který by měl pečovat o to, aby občané v jeho zemi, ať už je to tato země, nebo Evropská unie, nebo jakákoliv jiná, mohli žít v relativním dostatku všeho a v určitém prostředí, kde nebudou ohrožováni a kde si budou moci dopřát řekněme základních lidských potřeb.
Zeptám se tedy sám sebe a položím pár otázek. Zeptám se i vás, jestli skutečně máte i vy pocit, že děláme všechny nezbytné a efektivní kroky k tomu, abychom zadanou úlohu – snížit emise CO₂ – splnili.
Jako první věc se musíme podívat, jestli vůbec plníme staré závazky. Druhou otázkou je, jestli skutečně nejvíce energie a úsilí věnujeme tomu, co přinese největší efekt. Jinými slovy to, co každý z nás zažil. Zkušenost, že dvacet procent úsilí mnohdy přinese osmdesátiprocentní úsporu. Toto známé pravidlo funguje ve všech společenských sférách. Dále je třeba se ptát, zda skutečně řešíme tento globální problém globálně, zda používáme efektivní nástroje a zda jej řešíme ideologicky, nebo racionálně a zda při řešení tohoto úkolu postupujeme podle pravidel fair play. Tedy, že přitom nepoškodíme nějakou jinou část světa nebo jinou část společnosti. Koneckonců, zkušenost s výrobou biopaliv a řada studií organizovaných OSN jasně ukazuje, že i dobrý úmysl se mnohdy mine účinkem.
A rovnou říkám, a v závěru to zopakuji, že mám výrazné obavy, že i dobrý úmysl snižování emisí CO₂ bude minut jakýmkoli účinkem, pokud cílem ovšem není zajistit zbohatnutí vybraných částí společnosti.
Jaký je současný stav? Máme závazky z Kjóto. Podívejme se na jejich plnění. Vezmu-li Evropu, téměř všechny země nově přistoupivší do EU je splňují, některé o pět procent, některé o čtyřicet procent. Podíváme-li se na některé staré země, jako je Rakousko, Španělsko a další, zcela zásadně tuto zadanou úlohu nenaplňují.
Přijali jsme nějaká opatření k tomu, aby se to změnilo? Nepřijali, s výjimkou halasnějších prohlášení, že příště to uděláme lépe a radostněji. Přitom si všichni dobře pamatujeme, že tato prohlášení většinou k ničemu nevedla, pokud pouze nezdobila nástěnky.
Druhá otázka, zda věnujeme nejvíce energie, úsilí a peněz tam, kde je možno dosáhnout nejvyššího efektu. Určitě je potřeba se soustředit na zdroje energií, tzn. elektrárny, je potřeba se podívat na velké průmyslové podniky, na průmysl obecně. Ale ve chvíli, kdy ignorujeme největšího znečišťovatele, jehož emise ještě budou narůstat, tedy dopravu, určitě se pohybujeme mimo rámec zadaného úkolu.
Když se vrátím k otázce, zda globální problém řešíme globálně, odpověď je ještě více znepokojující. Neřešíme, a ani to nevypadá, že v dohledné době řešit budeme. Možná přijmeme deklaraci na toto téma, kterou ovšem stejně nebudeme naplňovat, protože součástí všech mezinárodně přijatých závazků a součástí obchodu s emisními povolenkami není ani Čína, ani Rusko, ani USA, ani Indie a ani Brazílie. Vezmeme-li v úvahu, že za posledních 15 let Čína dostihla svou produkcí emisí oxidu uhličitého USA a Evropu a v příštích 15 – 20 letech bude produkovat tolik, co oba tyto kontinenty dohromady, jasně vidíme, kde se dá s nejmenším úsilím dosáhnout největšího efektu. Nezpochybňuje to žádný z celosvětově akceptovaných expertů. Ale jediný krok, který by k naplnění tohoto úkolu vedl, nebyl přijat, a ani nevypadá, že bude přijat.
Přijímáme a hodláme přijímat opatření, která se budou soustřeďovat pouze na EU, kde s ohromnými náklady možná dosáhneme pětiprocentního efektu. Netvrdím, že bychom se neměli snažit, jen tvrdím, že bychom měli s menšími náklady dosáhnout víc. Je naší povinností chtít po politicích, aby to dělali, aby nešli cestou nejmenšího odporu, protože za to placeni nejsou.
Používáme efektivní nástroje? Tady si troufám tvrdit, že v žádném případě. V závěru znovu zopakuji to, z čeho mám velké obavy. Jestli se naprosto neukotveného systému obchodování s emisními povolenkami chytí hedgeové fondy, ať už z USA, nebo ustanovené v Asii, Evropa se nebude stačit divit a výsledkem snahy o zlepšení životního prostředí bude hluboká deziluze těch, kteří dnes tyto aktivity podporují.
Proč se nepoučíme z toho, co fungovalo? Před 20 lety nebylo v Kalifornii pro smog vidět. V Los Angeles nemohl téměř nikdo vyjít na ulici, v Anglii před 30 lety jste měli bílou košili za půl dne černou. Byla přijata racionální opatření především v oblasti normotvorné s jasně danými daty a parametry a problém byl vyřešen. Proč se nepoučíme z Kalifornie a neřekneme, že všechny energetické zdroje nově postavené po roce 2010, 2015, 2020 nebo 2025 musí splňovat ty a ty parametry ochrany životního prostředí, účinnosti atd.? Proč neřekneme, že všechny provozované zdroje třeba od roku 2015, 2025 nebo 2030 – to je věc politické dohody – budou splňovat opět určité parametry?
Jde-li to v automobilovém průmyslu, jde to určitě i v energetice a já jsem přesvědčen, že i v dalších oblastech hospodářství. Co je výhodou, že téměř ve všech případech lze tento systém aplikovat celosvětově. A v případě, že někdo nenaplňuje tyto akceptované normy, nemusí mít povolen vstup svého výrobku na vaše území. Jednoduchý, funkční, transparentní mechanismus, snadno vymahatelný, na který se podniky budou umět připravit a který povede podniky nikoli ke spekulacím, ale k investicím do nových technologií.
Řešíme zadaný úkol racionálně, nebo ideologicky? Já si troufnu tvrdit, že jej řešíme pouze k naplnění „některých kapes“. A teď tím nemyslím fyzické osoby, míním tím skutečně naplnění některých bankovních kont. Přátelé, nezlobte se na mě, postupujeme iracionálně. Iracionálním způsobem řešíme zadanou úlohu a mám výrazné obavy, že výsledkem bude znevážení veškerého zájmu všech lidí, jejichž zájem o zlepšení životního prostředí – a to i pomocí vystupování různých celebrit – byl dnes globálně zvednut. Mineme příležitost, kdy lidé jsou ochotní si za lepší životní prostředí připlatit. A jestli se vám jednou povede minout a zneužít nebo nevyužít zájmu lidí a jednou dojdeme k tomu, že v podstatě daný úkol bude znevěrohodněn, tak už v příštích deseti patnácti letech bude muset přijít jiná garnitura, která bude hovořit o ochraně životního prostředí.
Mluvím-li o řešení racionálním, tak mluvím i o tom, zda postupujeme sociálně únosným způsobem. Já si umím představit, že ten dnešní povede v příštích deseti letech k cenám elektřiny na úrovni 8 až 9 korun za kilowatthodinu. A umím si představit, že to je sociálně únosné. Ale měli bychom také vědět, že je povinností těch, kteří to k tomuto stavu vedou, na to společnost připravit. Deziluze a rozdělení společnosti je to nejhorší, co by se nám mohlo stát.
Řešíme tento úkol racionálně s ohledem na zabezpečení budoucích zdrojů? Ani v nejmenším. Řešíme ho z hlediska bezpečnosti a spolehlivosti dodávek? Ani v nejmenším. Teď se vrátím jen krátce k problematice výrobních zdrojů. Nejsem jaderný fundamentalista, nebudu tady hovořit o tom, že je nutno dostavět Temelín, nebudu hovořit ani o tom, že je nutno zrušit uhelné limity. Myslím, že ten problém je úplně někde jinde.
Problém Evropy, konkrétně naší střední Evropy, je v drahé a neodpovídající náhradě zdrojů na území Německa a nedostatku zdrojů na Balkáně. A my jako střed Evropy budeme ti, kteří budeme určitou násoskou těchto problémů bez ohledu na to, jestli tady máme nadbytek, nebo vyrovnanou bilanci.
V případě, že Německo své jaderné zdroje nahradí plynovými, k čemuž směřuje, tak za prvé nebude naplněn základní požadavek EU snížit závislost na dodávkách plynu z Ruska. Právě naopak. Za druhé energie vyráběná v plynových elektrárnách je mnohonásobně dražší než z jaderných a nezapomeňme, že se bude využívat v základním zatížení.
Představa, že ČR bude fungovat odděleně v jiné cenové struktuře, je naprostou iluzí. Nebude. Technicky, technologicky nemůže.
Blížím se k závěru. V případě, že Německo postaví nových 10 Temelínů ve větrných elektrárnách, tak po uzavírání okruhu elektrické energie přes území ČR a Polska bude docházet k blackoutům. Naše systémy nebudou – přes své vynikající parametry – schopny tuto elektrickou energii přenášet. To znamená, že bychom měli zahájit jednání se sousedními zeměmi o racionálním řešení tohoto problému na území střední Evropy.
Poslední otázku, kterou jsem kladl, jestli řešíme zadaný úkol s ohledem na fair play. To znamená s ohledem na konkurenceschopnost všech zemí, aby nebyl řešen tak, že nově přistoupivší země budou mít výrazně vyšší náklady na přijímání příslušných technologických opatření než staré země EU.
Mám pocit, že je nezbytné požadovat po vládě ČR, aby na úrovni EU nechala zpracovat zásadní studii dopadů na konkurenceschopnost jednotlivých zemí, sumarizaci nákladů souvisejících s přijetím příslušných opatření. Je nemyslitelné, aby 10 milionů obyvatel ČR financovalo opatření přijatá v Bruselu výrazně vyšším způsobem než zbytek občanů EU. Je ovšem korektní požadovat stejný příspěvek jako mají Francouzi nebo Němci.
Jenom poznámku: vrátím se k našim sousedům na Slovensku. Není normální přinutit našeho souseda odstavit jaderné elektrárny a pak mu snížit emisní povolenky o 20 % ve chvíli, kdy mu HDP roste desetiprocentním růstem. To znamená zpomalení ekonomiky.
Závěrem – bude to hodně razantní závěr, ale já jsem přesvědčen, že je povinností všech politiků zastavit zcela nesmyslný mechanismus obchodování s emisními povolenkami CO². Neosvědčil se. Nemá právní rámec, dochází k jeho zneužití a výsledkem nebude zlepšení životního prostředí. Pojďme cestou osvědčených metod, osvědčených regulativních prvků, normotvorných prvků.
A úplně závěrem. Přál bych si, aby celosvětový zájem o zlepšení životního prostředí nebyl minut, abychom se skutečně dopracovali k tomu, že ochotu a chuť lidí využijeme v jejich prospěch. Jestliže je dnes miliarda lidí schopná sledovat televizní program hovořící o nutnosti zlepšit životní prostředí, je to příležitost. Abychom ji neminuli, je zodpovědností všech, kteří budou jednat příští týden v Bali. A především zodpovědností představitelů EU, kteří by měli zastavit připravený mechanismus obchodování s povolenkami po roce 2013. Nejsem si jist, že v roce 2014 budou obyvatelé ČR ochotní platit 10 až 14 korun za kilowatthodinu dodané elektřiny.
Co bych ale požadoval od českého kabinetu? Zcela zásadní je, aby zahájil jednání společně se slovenskou a polskou vládou a s německými představiteli na téma náhrady zdrojů v Německu, aby nedošlo k ohrožení spolehlivosti dodávek v ČR.
Dámy a pánové, pane předsedající, děkuji vám za pozornost.

Jaroslav Míl,
Svaz průmyslu a dopravy ČR

Autor

• (red)