„Skládkování je až poslední možný způsob efektivního zpracování odpadů,“

• Foto

Prof. Ing. Petr Stehlík, CSc.
V roce 1978 získal inženýrský titul na Fakultě strojní VUT v Brně (obor Přístrojová, regulační a automatizační technika), profesorem se stal na téže fakultě v roce 1997 (jmenovací řízení pro obor Procesní inženýrství). V současné době působí jako profesor a ředitel Ústavu procesního a ekologického inženýrství FSI VUT v Brně. Je specialistou na přenos tepla a jeho aplikace, termické zpracování odpadů včetně využívání energie (waste to energy), procesní pece a výměníky tepla, integrace procesů, úspory energie a redukce škodlivých emisí, simulační výpočty a optimalizace v procesním průmyslu a aplikace CFD. Petr Stehlík je autorem a spoluautorem přibližně 250 publikací, z toho řady v impaktovaných mezinárodních časopisech, připravované monografie v prestižním světovém nakladatelství, dvou patentů a dvou užitných vzorů, řady realizovaných technologií. Profesor Stehlík je členem vědeckých rad VUT v Brně, předsedou a členem komisí pro profesorské jmenovací a habilitační řízení, oponentem a předsedou komise pro obhajoby doktorských prací několika prestižních zahraničních univerzit. V současné době je ředitelem pro výzkum a vývoj inženýrsko-dodavatelské společnosti EVECO Brno (již v roce 1996 spoluzakládal), která úzce spolupracuje s akademickou sférou a jejíž činnost je založena na výsledcích výzkumu a vývoje a výrazném inovačním potenciálu. Mimo jiné se např.podílel se na vytvoření koncepce úspor energie na základě objednávky společnosti Procter & Gamble (USA). Profesor Stehlík je tvůrcem koncepce a koordinátorem projektu „NETME Centre“ (New Technologies for Mechanical Engineering – Nové technologie pro strojírenství), který byl vyhodnocen jako nejlépe připravený projekt z celé České republiky v oblasti regionálních výzkumných a vývojových center z různých oborů. Aktuálně řeší výzkumný záměr “Ekologicky a energeticky řízené soustavy zpracování odpadů a biomasy” (MS 1350003, 2005-2011) a projekt Národního programu výzkumu (NPV II) “Odpady jako suroviny a zdroje energie (WARMES)” (2B08048, 2008-2011). Petr Stehlík se narodil 1. června 1954 v Brně.

Petře, párkrát jsem Tě slyšel říkat, že spalovna, resp. zařízení pro energetické využití odpadů, je v podstatě čistička vzduchu. Mohl bys to trochu rozvinout?
Je to prosté. Spalovny jsou z hlediska emisí do ovzduší tak ostře sledované a podléhají natolik přísným emisním limitům, že v jejich okolí je čistší vzduch než kdekoliv jinde v dané lokalitě.  Tím mám na mysli převážně města, v jejichž centrech v rušných ulicích je koncentrace škodlivin nesrovnatelně horší. A to už vůbec nemluvím o venkově v zimě. Zkus se tam jít nadýchat čistého vzduchu v topném období. Už z dálky je vidět a cítit „lokální energetické zdroje“. Tam pálí v kamnech PET láhve, tu zase staré gumáky, jinde zjevně mix všeho možného, co může hořet, a tak bych mohl pokračovat. Malé zdroje spalování jsou totiž nekontrolovatelné. Ale vraťme se ke spalovnám. V případě termického zpracování odpadů se v dnešní době jedná převážně o jednotky pro energetické využívání odpadů. To zní přece mnohem lépe než (často pejorativně chápaná) spalovna, ne?! Vezmeme-li v úvahu, že např. povolená koncentrace dioxinů a furanů, jako vysoce toxických látek, je 0,1 nanogramu na jeden metr krychlový (za normálních podmínek), tak si uvědomíme, o jak nepředstavitelně malé množství se jedná.
Jeden můj kolega to obrazně přirovnává k poměru „jeden Číňan/všichni Číňané“ a druhý zase k rozdělení krupicového cukru z jednoho sáčku, který dostaneš ke kávě, mezi veškerou populaci na naší planetě. A ještě jednu „ilustraci“ na závěr. Jsem z Brna (tedy „já su z Brna“), města ohňostrojů. Je spočítáno, že jeden pořádný ohňostroj, jakých je při akci Ignis Brunensis několik za sebou, vyprodukuje přibližně tolik dioxinů jako typická spalovna komunálních odpadů (tj. spalovna o roční kapacitě 100 000 tun odpadů) za rok.

Nebylo by ale přesto lepší skládkovat? Skládkový plyn je přece možné jímat a energeticky využít.
Tak to v žádném případě. Skládkování je až poslední možný způsob zpracování (v tomto případě spíš zneškodňování) odpadů, když už to prostě jinak nejde. Priority jsou jasné: snažit se odpad nevytvářet či minimalizovat jeho množství, pak recyklovat, dále materiálově využít a teprve potom využít energeticky, a až úplně nakonec skládkovat. Skládkový plyn, který je směsí metanu, oxidu uhličitého a dalších plynů, lze energeticky využít. Primárně se ovšem musí ze skládky odvádět, odplynění skládky má zabránit jeho hromadění, které by mohlo mít za následek porušení izolační bariéry skládky, a předejít jeho úniku či příčině výbuchu. V případech, kdy je produkce tak nízká, nebo kvalita plynu tak špatná, že nelze stávající produkci efektivně využít, je tento plyn, jakožto odpad, pouze zneškodňován. To je podstatný rozdíl oproti bioplynu vznikajícímu anaerobní digescí, tedy vyhníváním substrátu obsahujícího organické látky za nepřístupu vzduchu. Je tedy zcela zřejmé, že technologii pro zpracování odpadů je třeba velmi obezřetně volit a „ušít na míru“ odpovídajícím lokálním podmínkám.

Moderní spalovna pro termické zpracování směsi kalů, vznikajících při čištění odpadních vod a olejové břečky, v jedné z největších středoevropských rafinérií ve Slovnaftu Bratislava komplexně zrekonstruovaná a vybavená účinnými systémy využití energie a čištění spalin společností EVECO Brno 

Co tím máš přesně na mysli?
V prvé řadě musíme respektovat platnou legislativu pro ochranu životního prostředí, která vytváří mantinely, ve kterých se pohybujeme. Teprve potom lze technologii navrhnout a přihlédnout k zájmům zákazníka, investora či provozovatele. Maximální možné využití obnovitelných zdrojů energie v jednotlivých regionech a současně minimalizace množství odpadu s důrazem na co nejvyšší míru jejich recyklace jsou bezesporu správným trendem. V době probíhající celosvětové hospodářské krize však vystupují na povrch souvislosti, které jsme si dříve neuvědomovali, a tak se například pro velkou většinu vytříděného odpadu v podobě PET láhví a papíru obtížně shánějí odbytiště a třídění spolu s recyklací tím do jisté míry ztrácejí, bohužel, smysl. Pod tímto dojmem vyvstává otázka, zda nyní používané postupy a technologie jsou těmi nejlepšími. Často zmiňovaným problémem třídění a recyklace jsou emise a odpady spojené s přepravou a zpracováním původního odpadu. Nejvíce zřejmým příkladem je přeprava recyklovaného odpadu ke zpracování do Číny, kdy náklady, emise a dopady na životní prostředí zcela popírají samotnou pohnutku k recyklaci a dalšímu zpracovávání odpadu – nyní již druhotné suroviny.
Na základě dlouhodobých výzkumných, vývojových a realizačních činností, na nichž se podílejí jak Ústav procesního a ekologického inženýrství FSI VUT v Brně tak společnost EVECO Brno, s.r.o.,  jsme došli k závěru, že je nutné vytvořit koncepci komplexního řešení. Jedná se o přístup, který klade důraz na minimalizaci dopravních vzdáleností, to znamená zpracování odpadních produktů a odpadů, popř. jejich účelné využití, v místě co nejbližším místu jejich vzniku, což je přímo v mikroregionu. Koncepce počítá s recyklací těch odpadů, o které je u zpracovatelů zájem. Cílem je minimalizace zatížení životního prostředí ode všech typů odpadních produktů (pevných, kapalných, plynných) v celém mikroregionu při současném maximálním využití odpadních produktů jako zdroje druhotných surovin a energie. To povede ke snížení energetické závislosti mikroregionu,  omezení spotřeby fosilních paliv a poklesu produkce emisí včetně skleníkových plynů.

To je jistě užitečná koncepce, můžeš to nějak objasnit, popř. uvést příklad?
Pohledem na mapu České republiky zjistíme, že jednotlivé mikroregiony se od sebe v mnohém liší (velikostí a tvarem, polohou, počtem obcí, počtem obyvatel a podobně) a v některých ohledech jsou si podobné. Vyjděme z těchto podobností a pro lepší názornost uvažujme o typickém mikroregionu s převažujícím zemědělským charakterem a částečným pokrytím lesními porosty. Dalším společným znakem mikroregionů může být i kanalizační soustava jednotlivých obcí, vyústěná do vodoteče procházející mikroregionem. Proto předpokládejme, že základním obnovitelným zdrojem pro výrobu energie bude biomasa vznikající jako odpadní produkt zemědělské výroby, tedy např. sláma z kukuřice, ze slunečnic, z řepky olejky, z obilovin apod., dále odpadní produkty z chovu zvířat, tzn. hnůj, kejda, trus atd., a odpadní produkty z lesní výroby, dřevozpracujícího průmyslu, pěstování sadů, vinic, parků (štěpka zelená a hnědá, kůra, piliny, odřezky a podobně).
Dále předpokládejme, že každý typický mikroregion produkuje komunální odpad, který po zpracování a vytřídění může být využit jako druhotná surovina, alternativní palivo nebo rovněž částečně použit jako biomasa (v tom případě se jedná např. o kuchyňský odpad či odpad z potravin). Specifickým komunálním odpadem mikroregionu jsou odpadní vody, které lze za určitých podmínek rovněž považovat za zdroj energie v podobě zpracování a energetického využití kalu. Velmi důležitým předpokladem je zájem vyrábět a prodávat elektrickou energii, spolu s využitím přebytečného odpadního tepla pro vytápění a přípravu teplé užitkové vody pro daný mikroregion. Zde bych chtěl opět zdůraznit hierarchii způsobů zpracování odpadů resp. priority, které už jsem uvedl. To znamená, že není vždy efektivní odpady za každou cenu spalovat, ale např. zařadit po předchozí separaci již zmíněnou anaerobní digesci s vývinem bioplynu. Za tímto účelem jsme rozšířili naši experimentální základnu o tzv. laboratoř biologicky rozložitelných (BRO)“, kde disponujeme několika fermentory pro testování různých druhů substrátu.

Jak to chápou obyvatelé těchto mikroregionů, tedy převážně vesnic či městeček? Lze jim takovou koncepci vysvětlit?
To je docela otázka na tělo. Je absolutně nutné jim vše velmi srozumitelně vysvětlit a zejména demonstrovat i osobní ekonomický dopad, samozřejmě mám na mysli dopad na jejich peněženky. Uvedu příklad. Během posledního období jsme vyvinuli unikátní technologickou jednotku pro energetické využití různých druhů biomasy, tedy jak dendromasy (tj. dřevní štěpky, shrabků, pilin atd.) tak fytomasy (většinou rychle rostoucích plodin jako jsou např. šťovík či amarant). Pro obce je to velmi výhodné, protože starostové či jiní odpovědní lidé nikdy nemohou přesně vědět, jakou biomasu a v jakém množství budou mít na skladě. Ta jednotka je poměrně velmi univerzální, neboť je založena na zkušenostech se spalovnami, dlouhodobém systematickém výzkumu a vývoji s využitím účinných výpočtových metod a systematickém testování v reálném kontinuálním provozu. Troufám si říci, že obdobná technologie jinde ve světě neexistuje, o tom jsme se přesvědčili, např. když jsme ji vystavovali na veletrhu v Hannoveru. Nedávno jsme jednali s potenciálním investorem, který chtěl tuto technologii instalovat u nich v obci a provozovat. Pozval naše lidi, aby ji prezentovali na veřejném projednávání.
Situaci však hrubě podcenil, místní občany na to vůbec nepřipravil a jeho lokální „přátelé“ ho nepustili ani ke slovu, natož potom nás. „Podvodníku jeden, co to na nás chceš ušít!“, to patřilo k mírnějším projevům. Naštěstí s sebou neměli vidle či jiné „bojové náčiní“. Je v tom trocha nadsázky, ale je to tak. Vzhledem k ekonomické krizi i rostoucí nezaměstnanosti, zejména na venkově, se vrací doba „urob si sám, zatop si sám“. Myslím, že dál už to není třeba komentovat.

Není, rozumím. Vraťme se tedy k městům a spalovnám, jaká je zde situace?
Dost odlišná, protože ve větších městech či aglomeracích má smysl spalovny komunálních odpadů resp. jednotky pro energetické využívání odpadů – jak chceš, zní to tak lépe - stavět. Začínají to chápat i lidé, kteří byli dříve výrazně proti. Nebo je snad lepší sládkovat? Na to už jsme si odpověděli.

Jedna z nejmodernějších spaloven komunálních odpadů v Evropě s účinným dioxinovým filtrem v popředí, zpracovávajícítéměř 100 000 tun odpadů za rok a provozovaná společností TERMIZO v Liberci

... A co zaměstnanci spalovny? Některých zaměstnanců si ve spalovně ani nevšimneš, protože jsou pokrytí prachem od hlavy k patě a splývají s okolím. Není prostředí, ve kterém pracují příliš prašné a tudíž velmi nepřátelské k jejich zdraví?
To je snad trochu přehnané. V dnešní době se velmi striktně dodržují hygienické, bezpečnostní či další předpisy. Je celá řada průmyslových provozů, proti kterým spalovna připomíná rajskou zahradu.

Právě byla dokončena rekonstrukce brněnského SAKO. Měl jsi na rekonstrukci nějaký podíl?
O tom bych mohl vyprávět delší dobu. Kdysi jsem byl tehdejším premiérem jmenován za odbornou sféru do výběrové komise na dodavatele spalovny, ale za nějakou dobu jsem zjistil, že už tam zase nejsem. Nikdo mi nic neposlal, nezavolal … Podíl na současných činnostech však mají naši odborníci ze společnosti EVECO Brno, kteří zajišťují zásadní aktivity v roli správce stavby, tj. technologii, energetiku a řízení. Získali si všeobecný respekt na všech frontách.

Jaké další projekty z oblasti spaloven se u nás chystají?
Je jich několik a mohu říci, že se „ledy hnuly“. Mám docela dostatečné informace. Vzhledem k tomu, že se projekty teprve připravují, nebylo by vhodné je nyní blíže specifikovat či komentovat. Mohu však konstatovat, že tentokrát nehodláme přihlížet. Máme dostatečný potenciál, abychom dodali spalovnu na klíč. Tedy spalovnu 21. století, nikoliv 20. století, jak to praktikují některé „renomované“ zahraniční firmy. Za tímto účelem jsme vytvořili konsorcium několika firem, které je schopno spalovnu dodat s požadovanými garancemi.

Proč by to nemělo být v českých rukou?!
Zde chci také zdůraznit, že tato činnost je podporována dlouhodobě provozovaným výzkumem a vývojem v rámci velkých strategických projektů jako jsou výzkumný záměr či Národní program výzkumu. Podařilo se nám na Ústavu procesního a ekologického inženýrství VUT V Brně vytvořit několik výzkumných týmů, díky nimž má pracoviště dnes již světové renomé. Nedávno se nám podařilo získat finanční prostředky ze strukturálních fondů Evropské unie na vytvoření výzkumného a vývojového centra NETME Centre (New Technologies for Mechanical Engineering – Nové technologie pro strojírenství). Náš projekt byl vyhodnocen jako nejlépe připravený projekt z celé České republiky v oblasti regionálních výzkumných a vývojových center z různých oborů. Spaloven odpadů se konkrétně týkají aktivity divize energetiky, procesů a ochrany životního prostředí zaměřené mj. na energetické využívání odpadů (včetně průmyslových kalů a kalů z čistíren odpadních vod) a biomasy, využití energie z odpadního tepla, čištění spalin či odpadních plynů nebo společnou výrobu tepelné a elektrické energie (kogeneraci). Odborné detaily by byly zřejmě nad rámec našeho rozhovoru.

Kdo hází spalovnám větší klacky pod nohy? Regionální politici nebo MŽP ČR?
Já bych to takto neformuloval. Jak říkám, vše je „o lidech“. Všude se najdou lidé rozumní a méně rozumní. Jde jen o to, aby ta druhá skupina nepřevažovala. Je strašně málo lidí, kterým jde skutečně o věc, takže oni mohou být i dostatečně inteligentní, ale zároveň také bezskrupulózní kariéristé, kteří ten klacek hodí, i když vědí, že „může tu nohu zlomit“.

Hodně cestuješ po světě. Zkus velmi stručně porovnat přístup ke spalovnám v zahraničí. Co stojí za tím, že ve Švýcarsku nebo Nizozemí lidé proti spalovnám neprotestují? Co by obavy lidí u nás podle Tebe utlumilo?
Odpovím stručně – těch 40 let za železnou oponou se těžko kompenzuje. Buďme však rádi, že jsme ve střední Evropě. Srovnání s některými exotickými (i méně exotickými) zeměmi nám může posílit národní hrdost.

Chtěl jsem se ještě závěrem zeptat, jakými aktuálními výzkumnými projekty se zabýváte, ale na to jsi už vlastně částečně odpověděl. Můžeš mi jenom říci, ve kterých našich spalovnách komunálních odpadů se budou výsledky výzkumu aplikovat?
Ve všech třech existujících – tedy v Liberci, Praze i Brně (tam ovšem až později, neboť zahraniční dodavatel musí provozní parametry určitou dobu garantovat). Se spalovnou TERMIZO Liberec dlouhodobě spolupracujeme, např. při optimalizaci provozu dioxinového filtru, se spalovnou ZEVO Praha rovněž – pro obě spalovny připravujeme koncepci optimálního využívání energie obsažené ve spalinách.

(s profesorem Stehlíkem rozmlouval):
Ing. Norbert Tuša, AF Power agency, a.s.

Autor

• (red)