„Žádný velký boom výstavby jaderných elektráren v Evropě neočekávám,“

• Foto

Na zprávy o renesanci jaderné energetiky v USA a v Evropě, které se začínají objevovat, na­hlížím opatrně. Rozvoj jaderné energetiky ovliv­ňují tři principiální, vzájemně více či méně prová­zané aspekty: politický, ekonomický a legislativ­ní. Stále více se ukazuje, že hlavní důvod stagna­ce jaderné energetiky v USA v 80. a 90. letech nebyl politický, ovlivněný negativním veřejným míněním, ale finanční. Příliš vysoké úrokové míry odradily investory od investičně velmi náročné stavby nových jaderných elektráren, na něž by si jistě museli od nějaké banky půjčit peníze a pak splácet vzniklé vysoké úroky.
Za obdobně důležitý jako finanční lze považo­vat aspekt legislativní, tedy rámec a rozsah státní regulace odvětví. Stabilita, jednoznačnost a účin­nost požadavků státního dozoru může budoucnost jaderné energetiky významně ovlivnit. Úkolem do­zorného úřadu není rozvoj jaderné energetiky ome­zovat, ale legislativně upravovat tak, aby umožnil bezpečné mírové využití jaderné energie.
Co nás, tedy v Evropě, čeká v následujících patnácti až dvaceti letech, nebude podle mne žádný boom výstavby jaderných elektráren. Současné odhady hovoří o nově instalovaném výkonu zhruba 5 GW (pět bloků Temelína) do ro­ku 2015 a 11 GW do roku 2020. Země, které o výstavbě nových bloků vážně uvažují nebo ji už zahájily, jsou Finsko, Francie, Slovensko, Rumunsko, Bulharsko. Další země naznačují po­sun v postoji k jaderným elektrárnám. Například Itálie, poněkud překvapivě i Polsko či Portugalsko. Všeobecně začíná v EU převládat pragmatický přístup. Jaderná energetika se nám totiž nemusí líbit, ale náhradu za ni pro následujících řekněme 30 až 50 let nemáme. Tedy pokud zásadně ne-změníme své nároky na civilizační vymoženosti a jejich dostupnost.
 

I přesto, zdá se, že se jaderná energetika vrací na místo, jež jí patří…
Ano, vrací se na místo uznávaného spolehli­vého služebníka, který pomáhá zásobovat lidské společenství tolik potřebnou energií. Dnes je ja­derná energetika odborníky považována za tech­nologii, která je plně pod kontrolou. Neméně dů­ležité však je hledání cest k obnovení důvěry ve­řejnosti. Nebude-li jaderná energetika akcepto­vatelná, dlouhodobě nepřežije. I přes rostoucí vě­domí, že vyspělé země provozující jadernou ener­getiku za ni nemají v krátkém časovém horizontu adekvátní náhradu, nevytváří zatím politické a ekonomické prostředí až na výjimky dostateč­nou jistotu a přitažlivost, která by přilákala inves­tory. To se ostatně týká nejen jaderné energetiky, ale výstavby prakticky jakéhokoliv nového větší­ho energetického zdroje. Jaderný průmysl je sice přesvědčen o tom, že prokáže výhody a konku­renceschopnost nových jaderných bloků, ale jestli uspěje, to teprve uvidíme.
 

Nebude ale podle Vás problém s výrobními a lidskými kapacitami v jednotlivých státech. Je dostatek kvalifikovaných firem a výrobců, kteří by uspokojili požadavky na výstavbu a ná­sledný provoz?
Otázka výrobních a zejména lidských kapa­cit je právem vnímána jako jedno z nejužších míst výstavby a provozu nových a koneckonců i stávajících jaderných bloků. Stejně jako která­koli oblast lidského snažení založená na použí­vání sofistikovaných technologií závisí i mírové využívání jaderné energie a zdrojů ionizujícího záření na objemu a kvalitě získaných poznatků, na jejich uchovávání a efektivním předávání li­dem, kteří do oboru nově vstupují. Potřebujeme dostatečně velký zásobník lidí – vědců, inženýrů a techniků z nejrůznějších oborů – s potřebným vzděláním, zkušenostmi a důkladným pochope­ním problematiky, kteří budou schopni znalosti často těžce nabyté jejich předchůdci dále využí­vat a také získávat nové. Dnes dochází v jader­ných oborech k výměně generací. Situace je to v podstatě stejně obtížná a také do jisté míry pa­radoxní jako v jiných technických oborech. A kro­ky k jejímu řešení jsou stále naléhavěji potřeba.
Vlády jednotlivých zemí musí do strategického plánování v oblasti zabezpečení energetických zdrojů zahrnout i úvahy o potřebách vzdělávání, lidských zdrojů a infrastruktury pro jednotlivé va­rianty a o krocích k jejich realizaci.
 

Jaká je Vaše představa o energetické bezpeč­nosti státu?
Existují přinejmenším tři velmi dobré důvody, proč přemýšlet o energetice a energetické bez­pečnosti. Udržitelná, konkurenceschopná a bez­pečná energie je jedním ze základních pilířů naše­ho každodenního života. Naši občané jsou ovliv­něni vyššími cenami, ohrožením dodávek energie i změnami evropského klimatu. Těžba primárních surovin, jejich zpracování a využívání energií jsou spojeny s vážnými dopady na životní prostředí od lokální po globální úroveň. Provedení významných změn v energetice na straně dodávky i spotřeby vyžaduje dlouhodobou promyšlenou přípravu, v odvětví energetiky trvá mnoho let, než se inova­ce začnou používat, řešení nelze hledat až ve chví­li, kdy se objeví problémy.
Očekávala jsem, že poměrně chladný postoj Evropy k těmto problémům se změní až kolem ro­ku 2020 a že Evropa se energetickou bezpečnos­tí začne zabývat o deset let později, než to nasta­lo. A nevím, jestli je to tím, že teď přišla generace, která se tím chce zabývat a cítí to jako potřebu, anebo je to vyvoláno prostě tím, že rok co rok si s námi trochu pohraje pan Putin: trochu ty ko­houtky přitáhne a Evropa opravdu začíná vnímat, že je závislá a že si s tím bude muset poradit. V Evropě se začíná velmi živě diskutovat na téma, jestli existuje nějaká evropská vize, jak si zajistit rozumnou a k tomu se přidává rozumně udržitel­nou životní úroveň, kvalitu života a jak se vyrovnat s tím, že hrozí globální nedostatek energetických zdrojů surovin, potravin, který je už dlouhou dobu katastroficky některými lidmi předvídán. 21. sto­letí asi bude stoletím boje o vodu a o suroviny a Evropa je hodně náročná na zdroje, přitom vlastní zdroje kromě pitné vody prakticky nemá. Takže, ty debaty se rozbíhají a je otázka, jestli Spojené státy evropské, které existují jako vize, jsou vůbec schopny v dohledné době vytvořit ně­co, co by dokázaly v této oblasti realizovat.
 

Na kterou ze známých forem energie se v něko­lika příštích desetiletích soustředíme při uspo­kojování svých potřeb?
Jednoduchá odpověď: Na všechny. Jinak to nepůjde. Energie totiž hraje v našem životě stále důležitější roli. I když to už skoro nevnímáme, bez ní by nebylo dostupné prakticky nic, co dnes po­važujeme za běžnou součást každodenního živo­ta, například pitná voda, potraviny, teplo pro na­še obydlí, doprava, zdravotnictví. Není tu místo pro předsudky, pro zavržení jednoho zdroje či pro glorifikaci jiného. Česká republika má omezené vodní zdroje a prakticky nulové zásoby ropy a zemního plynu. Hlavní českou energetickou su­rovinou je hnědé uhlí velmi nízké kvality, takže nebyla-li by k dispozici jaderná energetika, mu­sela by být výroba energie v jaderných elektrár­nách nahrazena spalováním tohoto uhlí. Jeho zá­soby jsou ale omezené, a bylo by tedy nutné hle­dat nové možnosti. Řešením asi není zemní plyn, který mimo to, že je rovněž fosilním neobnovitel­ným zdrojem, v sobě skrývá zvyšování závislosti na dovozu i problém očekávaného velkého ceno­vého nárůstu. Velké, ale zatím nereálné naděje jsou vkládány do nových obnovitelných zdrojů. Rozumné využívání obnovitelných zdrojů a vý­zkum a vývoj v této oblasti je bezesporu třeba podporovat promyšlenými zásahy státu. I když bychom však využili všechny možnosti, které v současné době máme a které přicházejí v úva­hu, nedokážeme zřejmě z obnovitelných zdrojů v příštích padesáti letech pokrýt více než čtvrtinu našich současných energetických potřeb.
 

Může značný nárůst požadavků na výstavby a dostavby zdrojů, čili rychlé vyřešení energe­tické bezpečnosti, odsunout otázku, co s vyho­řelým jaderným palivem, na „druhou kolej“?
Nikoliv, je a bude to vždy priorita. V meziná­rodním měřítku je dnes za nejreálnější variantu zneškodnění vyhořelého jaderného paliva a vyso­ce aktivních odpadů považováno jejich uložení v hlubinném úložišti.
 

Přibližte, co se v oblasti vyhořelého jaderného paliva za poslední léta udělalo, kam vývoj v tomto směru kráčí nyní?
Stále častěji se však mluví o nutnosti tzv. uzavření palivového cyklu. Tedy o přepracování vyhořelého paliva a jeho opětovném využití v no­vých typech reaktorů. Státy jako USA, Rusko či Francie investují nemalé prostředky do výzkumu těchto technologií. Odpovědi na to, zda budeme energii obsaženou ve vyhořelém palivu dále vy­užívat, se však hned tak nedočkáme. Celý proces odhaduji tak na 30 let.
 

V letošním roce končí Vaše funkční období v rámci Západoevropské asociace jaderných dozorů. Na jakých úkolech asociace poslední tři roky pracovala?
Máme-li jít ke kořenům sdružení WENRA, mu­síme se vrátit o více než deset let zpátky, do časů, kdy se rozhodovalo o dosud největším rozšíření EU. Během poslední vlny rozšiřování EU byla popr­vé součástí přístupových jednání otázka jaderné bezpečnosti. Tato vlna byla zahájena záhy po poli­tických změnách koncem 90. let minulého století, tedy také záhy po havárii černobylské jaderné elektrárny. Kandidátské země si s sebou nesly ta­ké cejch zemí provozujících v naprosté většině re­aktory ruského původu, tedy reaktory k jejichž bez­pečnosti existovaly výhrady. Evropská rada se roz­hodla provést vyhodnocení úrovně jaderné bez­pečnosti zahrnující nejen elektrárny a další jaderná zařízení, ale také dozorný a legislativní rámec a úroveň práce státního dozoru. Během přístupo­vých rozhovorů museli velmi úzce spolupracovat lidé pocházející z různých zemí, kultur, lidé velmi různých profesí, mající velmi různé názory. A uká­zalo se, že v takovéto situaci je kriticky nezbytné dohodnout do nejmenšího detailu význam jedno­tlivých termínů v dialogu používaných. Tak vznikly otázky, co pro koho znamená „vysoká úroveň ja­derné bezpečnosti“, „harmonizace“, „reaktory s vysokou mírou rizika“… Zjednodušeně můžeme říci, že WENRA vznik­la na základě potřeby vnést do zatím čistě politic­kého vyjednávání určitou míru racionálního tech­nického přístupu.
 

A hlavní cíle WENRA?
Základním cílem, či dokonce posláním stát­ního dozoru nad jadernou bezpečností je zabez­pečit ochranu zdraví každého jednotlivce, jeho potomků a lidské populace jako celku před riziky způsobenými ionizujícím zářením. Současně je však třeba stále hledat vyvážený přístup a neklást nezdůvodněné překážky využití zdrojů záření včet­ně jaderné energetiky ve prospěch člověka. Naplnění tohoto poslání je náročný úkol, vyžadu­jící mimo jiné i rozsáhlou mezinárodní spolupráci a výměnu zkušeností. WENRA vznikla v roce 1999 se záměrem vytvořit nejdříve čistě profesní a politikou nezatíženou platformu pro výměnu zkušeností a posléze i společný přístup k jaderné bezpečnosti a dozoru nad ní v rámci EU. Dá se ří­ci, že WENRA je klub vrcholových pracovníků ja­derných dozorů v EU, kteří spolu mohou a chtějí otevřeně diskutovat problematiku jaderné bez­pečnosti a hledat konsensuální řešení, která při­spívají ke zvyšování úrovně a efektivity dozoru a zároveň pomáhají nacházet recepty na výzvy dnešní doby plné neustálých změn, které ovlivňu­jí i jadernou energetiku.
Založení klubu bylo motivováno i tím, že ve­řejnost stále více požaduje vysokou úroveň jader­né bezpečnosti a její transparentní ověřování, globalizace a deregulace trhu vyžaduje podobné podmínky provozu v různých zemích, dozor při­tom musí zabránit růstu produktivity na úkor bez­pečnosti. Svou roli sehrálo i to, že politický tlak na harmonizaci v EU je silný a dozory se musí sta­rat i o to, aby se tato „objednávka“ řešila pokud možno profesionálně. Díky aktivitám WENRA by-lo dosaženo významného pokroku v harmonizaci cílů a požadavků na režim jaderné bezpečnosti a jeho hodnocení.
 

Jaká je Vaše představa jaderné elektrárny bu­doucnosti?
Jaderná energetika tak, jak ji dnes známe, není udržitelná. Jestli má dlouhodobě přežít, bu­de se muset posunout k reaktorům čtvrté genera­ce, popřípadě k jaderné fúzi tak, aby ty zdroje vy­užívala mnohem víc než z dosavadních pěti pro-cent. A bude se muset vyrovnat s tím, co dělat s vyhořelým palivem a co dělat s radioaktivním odpadem. Protože nějaký odpad bude vždycky. Jaderná energetika je pro mě možnost, jak získat čas pro výzkum a vývoj.
Technologický vývoj bude hledat nová řešení v oblasti udržitelnosti, ekonomiky, bezpečnosti a spolehlivosti a ochrany jaderných materiálů před zneužitím k válečným či teroristickým úče­lům. Udržitelnost je chápána jako schopnost uspokojovat potřeby současné generace bez to-ho, že by se omezily možnosti pro generace příští. Pro jadernou energetiku se obecná definice udrži­telnosti zužuje na problematiku využívání zdrojů a nakládání s radioaktivními odpady. Příští jader­né elektrárny musí mít delší projektovou životnost, hospodařit efektivněji s jaderným palivem, nesmí přispívat ke znečištění ovzduší a musí mít přijatel­ně dořešen takzvaný zadní konec palivového cy­klu. Nové jaderné reaktory musí být vyprojektová­ny tak, aby mohly bezpečně a spolehlivě pracovat nejméně 60 let. Již v projektu musí být zahrnuty prostředky a opatření ke zvládání vážných havárií. Tedy havárií, kterým se také někdy říká nadprojek­tové, právě proto, že projekty stávajících zařízení s nimi pro jejich extrémně nízkou pravděpodob­nost nepočítají, což dále omezí potřebu ochran­ných opatření v okolí v případě takovéto havárie.
Pro první polovinu 21. století má jaderná tech­nika připraveny prakticky pouze modifikované tla­kovodní a varné reaktory. Tedy žádné převratné no­vinky, pouze zdokonalení toho, co už se osvědčilo.  Nová generace jaderných energetických systé­mů by měla být trhu k disposici okolo roku 2050.
 

Vývoj se nyní zaměřuje na dosažení jakých cílů?
Jde o efektivnější využití paliva, zejména za­jištění alespoň jednoho typu množivého reaktoru umožňujícího využití 238U a 232Th. Dále pak se pracuje na snížení množství jaderného odpadu – mimo jiné vyřešení transmutací aktinidů ve vyho­řelém palivu, vývoj postupuje i ve směru zlepšení bezpečnosti a spolehlivosti, snížení míry pravdě­podobnosti poškození aktivní zóny a odstranění potřeby evakuace okolí v případě havárie. Pracuje se i na zvýšení resistence proti zneužití ja­derných materiálů.
Projekt Generace IV je zásadně nový přede­vším v tom, že komplexně přistupuje nejen k vý­voji nových reaktorů, ale snaží se řešit palivový cyklus jaderných elektráren jako celek. Není tře­ba zdůrazňovat, že cíle jsou velmi ambiciózní, otázkou zůstává, jak se je podaří naplnit.
Velká očekávání jsou spojena s vývojem zaří­zení pro likvidaci dlouhožijících radioizotopů je­jich transmutací s využitím urychlovačů nabitých částic a s jadernou fúzí. Průmyslové nasazení těchto technologií lze na základě dnešních zna­lostí stěží očekávat před rokem 2050.
Bude-li úspěšný projekt ITER, bude ve fran­couzském Cadarachi v roce 2015 stát první fúzní reaktor schopný produkovat tepelný výkon zhru­ba 700 MWe, po dalších dvaceti letech by tu mě­la být první „opravdová“ elektrárna s fúzním reak­torem. Je to ale ještě dlouhá cesta, při které se zapotí zejména vědci a inženýři v oblasti vývoje nových, vysoce odolných materiálů, které by vy­držely extrémní teplotní namáhání.

Autor

• Ing. Cieslar Stanislav