V energetice se žádný Volkswagen nenašel, vzpomínal Miroslav Grégr

• Foto

Bývalý ministr, který letos v prosinci slaví devadesáté narozeniny, v pozdějším rozhovoru pro deník E15 vylíčil, jak do celé záležitosti zapojil amerického velvyslance. Tomu si na přístup techniků stěžoval. A dosáhl svého: „Výsledek byl, že hned po Novém roce nastartovali a harmonogram nám neohrozili.“

Takto přísný byl ministr Grégr nejenom k zahraničním firmám, ale i k těm českým. Škodě Praha údajně pohrozil, že ji úplně „vymaže“ z obchodního rejstříku. A stejně se podle vlastních slov choval ke Škodě Plzeň, Královopolské RIA a dalším. Temelínu věnoval opravdu mimořádné úsilí, snažil se rázně a „tvrdou rukou“ pohnout s projektem, nad kterým po téměř celá devadesátá léta panovaly pochybnosti.

Navzdory ostrému přístupu neměl bývalý ministr Grégr jakékoliv pochybnosti o schopnostech českých firem a výsledku jejich práce. S odstupem času ve zmíněném rozhovoru odmítá, že by při stavbě Temelína celkově selhaly: „Já tam žádné selhání nevidím. Jaderné reaktory vyrobila Škoda Plzeň, kontejnment dodaly Vodní stavby Bohemia. Když se dělaly zkoušky těsnosti kontejnmentu, byl to unikátní výsledek na nejvyšší světové úrovni. Role českého průmyslu byla významná v Temelíně i v Dukovanech. Dukovany jsou považovány za jednu z nejbezpečnějších jaderných elektráren na světě s nejmenším množstvím poruch.“

Od roku 1999 ministr Grégr dojížděl na stavbu Temelína jednou za měsíc, později byl takzvaný kontrolní den jednou týdně. Podle Miroslava Grégra také proto, aby „nedocházelo ke skluzům“. Palivo bylo do prvního reaktoru zavezeno v červenci 2000, a když se technici opět chystali na dalšího vánočního krocana, začal 21. prosince 2000 první blok Temelína vyrábět elektřinu. Komerční provoz zahájil v roce 2002, druhý blok o rok později.

Atomnyj děduška

Rázný Grégrův styl řízení nesporně vedl k tomu, že se velmi dobře ujala jeho proslulá přezdívka – atomový dědek. Bývalý ministr průmysl si vybavuje, že ji poprvé slyšel z úst tehdejšího premiéra Miloše Zemana na vládní misi do Ruska, který ovšem použil slovo dědeček. „Miloš Zeman mě představil Vladimiru Putinovi se slovy – éto naš atomnyj děduška. Nevím, jestli ta přezdívka vznikla ve skutečnosti předtím, nebo se začala šířit až poté, ale nikdy jsem v tom neviděl nic pejorativního.“

Pro zastánce české jaderné energetiky i průmyslu se „atomový dědek“ stal zosobněním politika, který dokázal v nelehké situaci dotáhnout do konce projekt výstavby atomových reaktorů. Když časopis All for Power před více než třemi lety zveřejnil reportáž z plzeňské konference, která byla součástí oslav 60. výročí tuzemského jaderného průmyslu, měla následující titulek: Hledá se atomový dědek 2. To, že někoho takového potřebujeme a že tu pořád chybí, zaznělo v mnoha vystoupeních i v kuloárech nejenom této konference. Sám Miroslav Grégr tehdy v Plzni varoval, že „pokud se nebudeme ozývat“, zůstane Národní akční plán rozvoje jaderné energetiky pouze plánem. Neustálé odkládání plánů na stavbu nových reaktorů v Česku, které zažíváme v posledních deseti letech, ostatně připomíná nejistotu z devadesátých let minulého století – do doby, než se v roce 1998 stal ministrem právě Miroslav Grégr.

Atomový dědek 2 (nebo třeba jaderná bába?) by měl být pro advokáty atomu politikem, který prosazuje nejenom jadernou energetiku, ale také – podobně jako bývalý ministr Grégr – v projektech výstavby nových reaktorů vidí šanci především pro tuzemský průmysl. Je ale v současné době představitelné, aby český průmysl sehrával takovou roli jako při výstavbě stávajících bloků Dukovan nebo Temelína?

Poslední zvonění

Sám Miroslav Grégr na podobnou otázku odpovídal takto: „Myslím, že je to poslední zvonění. Nevyrostla nám totiž nová generace techniků, kteří by v tomto oboru pracovali a znali ho. Máme tady ale generaci lidí, kteří dosluhují, přesluhují, nebo už ani nejsou aktivní, a kteří ještě mají zkušenosti ze stavby Dukovan a Temelína. Je nutné všechny tyto lidi zalarmovat, nabídnout jim spolupráci. A také přilákat lidi nové generace, kteří by mohli vidět smysl své profesní dráhy právě v tomto oboru. Pokud nepadne rozhodnutí ve prospěch českého průmyslu, ztratíme nejenom odborníky, ale i know-how.“

Tato Grégrova citace není z roku 2019 nebo 2018… O posledním zvonění mluvil na začátku roku 2011. A varoval před hrozbou, že přestaneme držet krok se světovým vývojem a dopadneme jako Rakušané. Jejich averze vůči jaderné energetice se podle Miroslava Grégra odvíjí od toho, že se sami těsnou většinou zřekli uvedení do provozu již téměř dokončené jaderné elektrárny Zwentendorf. „Tím uťali jakýkoliv vývoj, výuku.“

Miroslava Grégra si mnozí pamatují jako výrazného člena Zemanova kabinetu v letech 1998-2002, ať už jde o kritiky nebo stoupence této vlády. Faktem nicméně je, že ministr Grégr si ve vládě nemohl být jistý podporou svých vizí. Předem mu nebylo jasné ani to, jestli pro dostavbu Temelína nebo později pro vytvoření silného „superČEZu“ získá podporu Miloše Zemana.

Elektřina přináší suverenitu

Když Miroslav Grégr nastupoval do vlády, rozdal vedoucím funkcionářům ministerstva průmyslu už zpracovaný národohospodářský scénář, „podle kterého se jelo“. Součástí tohoto scénáře bylo motto, že nezávislý je ten stát, který je v rámci daných možností energeticky soběstačný. „V Česku nemáme v nějakém velkém množství ani plyn, ani ropu. Máme ale zdroje na výrobu elektrické energie. Takže právě tady bychom měli být samostatní, soběstační,  suverénní,“ zdůrazňoval bývalý ministr v pozdějším rozhovoru pro web oEnergetice.

Připomínal, že ve vládě narážel i na hodně naivní představy. Jeden tehdejší ministr údajně prohlásil, že největší spotřebitelský komfort by byl, kdyby se veškerá energie do Česka dovážela. Miroslav Grégr odpověděl, že energie je zboží jako každé jiné, jenom s tím rozdílem, že se nedá klasickými metodami skladovat. Nebyl podle něj žádný důvod takto zhoršovat obchodní bilanci.

O tom, že se má pokračovat ve stavbě Temelína, rozhodla po rozpadu Československa vláda Václava Klause. Miroslav Grégr popisoval, jak toto rozhodnutí nebral nikdo moc vážně. V následujících letech podle něj převládla váhavost a neznalost. A o tom, zda vůbec první dva temelínské reaktory dostavět, znovu jednala Zemanova vláda v roce 1999. Výsledek hlasování byl nejistý, a tak se zastánce Temelína, ministr zemědělství Jan Fencl, rychle vracel z návštěvy Austrálie, aby jeho hlas nepropadl. Miroslav Grégr vzpomíná na Fenclova slova, že by nepřežil, kdyby kvůli jeho chybějícímu hlasu dostavba jaderné elektrárny neprošla. Proti byl například ministr životního prostředí Miloš Kužvart. „Musím ale říct, že ve vládě byli zavilejší odpůrci. Tenkrát si ministr Kužvart nechal udělat průzkum, jak česká veřejnost vnímá dostavbu Temelína. Dopadlo to jinak, než čekal, pro bylo více než sedmdesát procent lidí, a na základě objednávky ministerstva životního prostředí tak paradoxně byla moje pozice posílena,“ říkal Miroslav Grégr v rozhovoru pro E15. Výsledek hlasování v Zemanově vládě o dostavbě Temelína byl nakonec docela těsný – jedenáct hlasů pro, osm proti.

Mohli tu sedět Francouzi

Současný generální ředitel ČEZ Daniel Beneš na jedné tiskové konferenci poznamenal: „Mohli tu místo nás sedět francouzští manažeři.“ A mohl v tom „mít ruce“ právě Miroslav Grégr. Právě on ale nakonec fakticky rozhodl o tom, že ČEZ zůstal většinově ve vlastnictví českého státu. 

Miroslav Grégr má dodnes pověst muže, který se už jako ministr strojírenství a elektrotechniky v české vládě Petra Pitharta na začátku devadesátých let zasloužil o úspěšnou privatizaci mladoboleslavské automobilky Škoda do rukou německého koncernu Volkswagen. A schopného zahraničního vlastníka hledal jako ministr Zemanovy vlády také pro ČEZ.

Tehdejší uvažování ministra Grégra se příliš nelišilo od současné politiky francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, jenž horuje pro vytváření velkých „evropských firemních šampionů“, kteří se dokážou prosadit ve světové konkurenci. Miroslavu Grégrovi šlo o posílení českých firem tak, aby uspěly minimálně v evropské hospodářské soutěži.

Pro web oEnergetice to vysvětloval takto: „Naše úvaha vycházela z předpokladu, že v evropské konkurenci obstojí pouze velké, silné, mohutné celky. I já jsem zpočátku připouštěl, že se ČEZ možná lépe uplatní, když bude součástí nějakého velkého evropského koncernu. Mezi zájemce o ČEZ tehdy patřily firmy jako francouzská EDF, italský Enel, nebo španělská Iberdrola.“

Nebudeme juniorní partner

Při jednáních se zahraničními zájemci ale ministr Grégr vycítil, že považují českou energetiku za takového juniorního partnera – méně zkušeného, méně schopného, kterého by chtěli vodit za ručičku. „A když jsem se navíc seznámil s jejich problémy, zjistil jsem, že rozhodně nejsou chytřejší než my. V některých věcech by se od nás bývali mohli i učit.“

Jednání s evropskými energetickými firmami staví Miroslav Grégr do kontrastu s tím, jak k privatizaci automobilky Škoda přistoupil Volkswagen. Ten akceptoval pět základních podmínek privatizace Škody, přes které podle Grégra „nejel vlak“ – zachování tovární značky, zachování komplexní automobilové výroby, zachování samostatného výzkumu a vývoje, zachování prodeje značky Škoda a zachování minimální zaměstnanosti na tehdejší úrovni. 

„Viděli jsme, že prakticky nikdo z uchazečů nebyl ochoten rozvíjet ČEZ tím způsobem, jakým Volkswagen rozvíjel automobilku Škoda. Spíš se zdálo, že nový majitel by mohl chtít z ČEZu získávat prostředky místo toho, aby do něj něco investoval.“ Miroslav Grégr dále uvádí, že česká vláda ani nedostala dostatečné cenové nabídky. Odhadovala majetek ČEZu na 220 miliard korun, nejvyšší nabídka od EDF činila 160 miliard korun. 

Myslíte to vážně?

Přesto EDF nebyla od koupě ČEZu daleko. Možná Francouzům stačilo projevit v pravý čas více vstřícnosti. Když ale premiér Zeman pověřil ministra Grégra, aby dokončil jednání s generálním ředitelem EDF, kterého se předtím sám účastnil, bylo pozdě. Grégrův rozhovor se šéfem EDF se táhnul přes půlnoc, generální ředitel ještě volal ministrovi financí Francie, jestli může navýšit nabídku. Ministr mu odsouhlasil dalších deset miliard. Miroslavu Grégrovi už ale bylo jasné, že žádná privatizace nebude, ani kdyby Francouzi nabídli i těch 220 miliard korun. Sdělil jim to ještě během této noci. „Francouzi tomu nechtěli věřit, generální ředitel EDF se ještě mezi dveřmi otáčel a ptal se mě, jestli to myslím vážně,“ vzpomínal bývalý ministr. 

Na řadu tedy přišla druhá varianta – vybudovat silný ČEZ, který bude nadále ovládat český stát. Miroslav Grégr připomínal, že historicky pod ČEZ patřila celá elektroenergetika. Návrat do původní podoby po dělení ČEZu v devadesátých letech nebyl úplně reálný, ale vláda o něj v rámci možností usilovala. Některé distribuční společnosti už mezitím získávali noví majitelé. Jižní Čechy, Jižní Morava a Praha už byly podle Grégra „ztracené“, ale ve hře ještě byla například  Západočeská energetika. Bývalý ministr osobně na dálku telefonicky řídil zpětný odkup akcií od plzeňského magistrátu. Tam se do poslední chvíle „licitovalo a přihazovalo“ v boji mezi společnostmi ČEZ a E.ON.

Když se mnohem později, zhruba před dvěma lety, objevovaly návrhy ČEZ naopak rozdělit, bývalý ministr se neváhal ozvat. „Dělení ČEZu je velice nebezpečná záležitost. Nebudu přece oddělovat uhelné elektrárny, jaderné elektrárny, distribuci a tak dále. To by znamenalo jediné – že to tady rozmělním, znepřehledním. Tady zjevně nejde o nějakou dlouhodobou vizi,“ zdůrazňoval Miroslav Grégr ve zmiňovaném rozhovoru pro web oEnergetice.Nebylo to poprvé, co varoval před posedlostí spornými krátkodobými zisky, upřednostňováním nenasytnosti akcionářů, a zdůrazňoval, že v průmyslu je nutné se dívat na dvacet let dopředu, v energetice na třicet let a, pokud vezmeme v potaz životnost jaderných elektráren, až za horizont šedesáti let.

Big is beautiful

V červnu 2001 se sociálnědemokratický ministr průmysl Grégr vypravil do Ostravy na Vysokou školu báňskou, kde pořádal seminář mozkový trust Václava Klause – Centrum pro ekonomiku a politiku. Grégr fakticky přijel na cizí hřiště, kde mohl očekávat přesilovku soupeřů – proti němu stál jeho názorový oponent, v té době senátor za ODS, Mirek Topolánek, a také tehdejší předseda ODS a Poslanecké sněmovny Václav Klaus, který jako obvykle odmítal plnit roli nestranného moderátora.

Miroslav Grégr byl už v té době hodně známý jako politik, který se snažil postavit na nohy (relativně) velké české firmy. Řada z nich na tom vůbec nebyla dobře. A zdaleka nešlo jen o ČEZ. Od Václava Klause si vysloužil kritiku za to, že na rozdíl od ekonoma Ernsta Friedricha Schumachera, který tvrdil, že „small is beautiful“, Grégr údajně razí heslo „big is beautiful“. „Nikdy by mě nenapadlo hodnotit podniky podle jejich velikosti,“ prohlásil Klaus.

Ministr Grégr mluvil o tom, že velké podniky hrají rozhodující roli v ekonomice a vytvářejí pracovní místa. Nabízejí práci svým dodavatelům. Iniciují subdodavatelské řetězce, z nichž pak profitují malé a střední podniky. Miroslav Grégr později vysvětloval, že v tomto jeho postoji nebyl žádný odpor proti rozvoji drobného podnikání. Už v době privatizace Škody Auto se ale řídil přesvědčením, že třeba do vývoje motoru se pustí jen jedna firma z mnoha a nebude to žádný malý podnik. Poukazoval na to, jak vysoké náklady má firma, která hodlá investovat do výzkumu a chce se uplatnit na zahraničních trzích, kde si musí zaplatit reklamu, distribuční síť, servisní síť nebo sklady náhradních dílů. Ať už si o těchto argumentech myslíme cokoliv, velmi se blíží pojetí „economies of scale“, úspor z rozsahu, které jsou základní poučkou pro manažery velkých světových korporací.

Vítám vás do rodiny

S řadou podobných argumentů „bombardoval“ Miroslav Grégr své posluchače a oba velké názorové protivníky také na semináři CEP v Ostravě. „Grégr bombardoval, Klaus vyslal pár střel,“ napsal tehdy autor tohoto článku v týdeníku EURO.

O povaze Miroslava Grégra ovšem vypovídá zvláště to, jak v Ostravě dokázal čelit převaze svých názorových protivníků. Václavu Klausovi vyčetl způsob, jakým se vzdálil roli moderátora, což musel uznat i Mirek Topolánek. Sympatie mnoha posluchačů si ministr Grégr získal ve chvíli, kdy se i Václav Klaus snažil jako bývalý federální ministr financí přihlásit k zásluhám za privatizaci mladoboleslavské Škody. „Vítám vás do rodiny,“ reagoval stručně Grégr. Přeplněná posluchárna Vysoké školy báňské v tu chvíli burácela smíchy.

Miroslav Grégr
Letos v prosinci oslaví devadesáté narozeniny. Do historie českého hospodářství se zapsal privatizací mladoboleslavské automobilky Škoda a dostavbou prvních bloků jaderné elektrárny v Temelíně. Prodej Škodovky měl na starosti jako ministr strojírenství a elektrotechniky v české vládě Petra Pitharta, v níž zasedal v letech 1990 a 1991. Na dostavbu Temelína dohlížel jako ministr průmyslu a později i vicepremiér ve vládě Miloše Zemana (1998-2002). Vystudoval Fakultu strojní ČVUT, byl ředitelem výrobce vysokozdvižných vozíků Desta Děčín v letech 1962- 1969 a znovu v letech 1990-1996 s výjimkou období, kdy působil v Pithartově vládě. Podílel se na ekonomických reformách šedesátých let, spolupracoval s jejich hlavní tváří – Otou Šikem. Později byl krátce vězněn. Ještě než vstoupil do Zemanovy vlády, byl od roku 1996 poslancem za ČSSD.

Autor

• Žižka Jan