Snížení vlastní spotřeby energetického zdroje je jednou z cest k udržení konkurenceschopnosti

• Foto

Když se dívám na zde umístěnou dobovou fotografii elektrárny, tak slovo ekologie dříve asi neexistovalo…
M.B.: Je to tak. Teplárna byla zprovozněna v roce 1958. Prvním „ekologizačním“ opatřením byla výstavba komína pro zajištění rozptylu emisí do okolí. Popel byl všude a denně se odvážel z okolí elektrárny velkými bagry. Lidé se bránili masivnímu spadu pláštěnkami. Jednou se pod náporem vrstvy prachu a vody propadla střecha strojovny. Koncem 80. let minulého století byly postaveny odlučovače prachu a opravdu první velké omezení emisí přinesla až výměna starých kotlů za fluidní technologii v roce 1992.

P. M.: Je potřeba si uvědomit, že koncept elektrárny se začal formovat ve 40. letech minulého století. Původních deset roštových kotlů bylo v devadesátých letech nahrazeno fluidními kotli, projektově původně dimenzované na 500 mg oxidu síry. V současné době teplárna provozuje osm kotlů a sedm turbín. Osmou, odběrovou turbínu, neprovozujeme pro její technické stáří. Pracujeme tady se starými parametry páry (480 stupňů Celsia) a jakékoliv úvahy o posílení strojovny nemají ekonomické opodstatnění. Teplárna disponuje instalovaným výkonem 239 MWe, ale vzhledem k tomu, že dvě turbíny jsou protitlaké, tohoto teoretického výkonu není možné dosáhnout.

500 miligramů dříve stačilo, pak už zase nikoliv…
M. B.: Činíme maximum pro to, abychom plnili všechny platné legislativní předpisy Evropské unie ve směru emisí. Musíme ale neustále reagovat na další a další zpřísňování limit. Osobně si myslím, že nyní jsme ve fázi, kdy ekologické ukazatele jdou již stranou. Emise jsou již přece tak nízké. Čelíme tlaku lobby firem, které nabízejí stále propracovanější, ale bohužel nesmírně drahé, technologie na čištění spalin nebo kotle.

P. M.: Připadá mi to, že někdo hodlá dostat zařízení na uhlí na kolena a vytvořit tak prostor pro jiné palivo. Nač nám budou časem superčisté uhelné elektrárny, když nebudou se svými cenami energií konkurenceschopné? Obrátit pozornost by se rychle měla na lokální zdroje znečištění nebo na automobilovou dopravu. Ale i zde bychom neměli podléhat přehnanému ambicionismu, jakého jsme bohužel v rámci Evropy dnes a denně svědky.

Když jsme již otevřeli otázku ekonomiky, jak vám to vychází?
P. M.: Potýkáme se se všemi faktory, které negativně ekonomicky ovlivňují všechny takto velké zdroje a nemá cenu je tady opakovat. Musíme hledat úspory, snižovat vlastní spotřebu… I díky profitu z podpůrných služeb, které nabízíme distributorům elektrické energie, má provozování tohoto energetického zařízení smysl. Snažíme se dívat i na projekty typu Power to Heat, který nedávno spustili ve Ško-Energo. Za aktuální situace by to mělo mít ekonomické opodstatnění, ale je otázkou, co bude za pár let.

M. B.: Značně jsme pokročili ve směru ochrany vody. Díky různým opatřením, které nepředstavovaly nijak vysoké investiční náklady, se nám podařilo drasticky snížit potřebu a spotřebu vody a tedy i náklady. Například použitou provozní vodu využíváme k výrobě aglomerátu. Synchronizovali jsme prostě chemický režim chladicích věží s výrobou aglomerátu. V roce 2013 jsme spotřebovali 105 tisíc kubíků (dokoupené) vody. V loňském roce jsme se dostali na úroveň pouhých 500 kubíků při výrobě aglomerátu.

A nějaká změna v případě biomasy?
M. B.: Spoluspalování biomasy jsme po negativních zkušenostech z minulosti zavrhli. Za současných dotačních pravidel to prostě nevychází ekonomicky. Navíc se vyskytovaly problémy v rámci technologického procesu, zaznamenali jsme dopad do provozních parametrů na kotli, na filtrech, rostly nám náklady na údržbu… Existují úvahy zcela nového kotle jen na biomasu, jaký mají například v Plzeňské teplárenské.

Bavili jsme se o aglomerátu. Takže mimo výrobce tepla a elektřiny jste i výrobci stavebních hmot.
M. B.: Někdy jsme dokonce více výrobci stavebních hmot, než energií… Aglomerát je prakticky takovým ochuzeným betonem a používá se hojně ve stavebnictví, protože je levnější než jiné přírodní materiály. Jde o materiál, který, když zamezíme přístup vzduchu a vody, tvoří stabilizační prvek silnic, cyklostezek, dálnic v okolí elektrárny. Používá se i v rámci rekultivace krajiny. Nevýhodou tohoto materiálu je nutnost jej aplikovat do dvou až čtyř hodin po opuštění brány naší elektrárny, pak bohužel ztuhne. Potřeba po tomto materiálu je poplatná době a tomu, kde se co staví a pokud se staví. Primárně jsme výrobci elektřiny a tepla, čili na maximální výkon fungujeme hlavně v zimních měsících. Ale to se zase moc nestaví. Obecně je však poptávka po aglomerátu tak vysoká, že to má pozitivní dopad do ekonomiky firmy.

Než se dostaneme k investicím do snížení vlastní spotřeby a objemu emisí, stovky milionů jste investovali i dříve.
M. B.: Zmínit můžeme například výstavbu uhelné skládky. Teplárna byla jedním uhelným mostem spojena s Mosteckou uhelnou, výhradním dodavatelem uhlí pro Komořany. Problémy obchodního charakteru, mediálně často propírané, nám daly impuls k výstavbě uhelné skládky a úpravárenských technologií na zpracování a přípravu uhlí. Investice přišla firmu na 450 milionů korun. Tuto investici jsme realizovali v roce 2009. Postupem času jsme nakupovali uhlí ze Severočeských dolů, zkoušeli jsme Sokolovksou uhelnou i uhlí z německého Mibragu. V současné době se začínáme vracet k uhlí zMostu, pro které byla tato teplárna postavena.

V roce 2005 jsme investovali do náhrady jedné z dvou protitlakých turbín, resp. instalovali jsme do strojovny novou 35 MW turbínu z firmy Škoda Power. Ve stejném roce jsme rekonstruovali výměníkovou stanici. Taktéž jsme přistoupili k výměně čerpadel a instalaci prvních prvků s plynulou regulací (frekvenčních měničů) na tato zařízení. Byl to jeden z prvních výsledků našich specialistů, kteří tvořili studii o našich největších spotřebičích. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Za zmínku stojí i rekonstrukce vyvedení vedení 110kV. Zajímavosti rozvodny je fakt, že je zakrytá, ale ve venkovním provedení, což není zcela běžné. Důvodem umístění v budově byl opět již zmíněný popel ze starých kotlů a také úspora místa.

Mimochodem, než jsem se dostal k vám do kanceláře, že bych potkal davy pracovníků, tak to se nedá říci.
M. B.: V současné době zaměstnáváme 330 lidí a průměrný věk činí 45 let. V dobách minulých zde pracovalo více než tisíc lidí. Bohužel přicházíme nyní o silné ročníky z 50. let a náhrada za tyto kapacity není velká.

P. M.: Aktivně pracujeme se školami. Mladým lidem zde například ukazujeme v praxi to, proč je dobré umět matematiku. V rámci exkurze dostanou úkol vypočítat energetickou hodnotu uhlí na naší uhelné skládce. Po vypočítání příkladu se pak na to místo jdou podívat. Vidí pak v praxi, že je dobré umět počítat. Bohužel, úroveň některých středních škol pokulhává a znalosti základních matematických vzorečků jsou na úrovni dřívějších základních škol.

Sever Čech se ale potýká s velkou nezaměstnaností…
P. M.: Severočeský kraj se nepotýká s nedostatkem práce, ale s nedostatkem lidí, kteří mají zájem pracovat. Již se přitom nebavíme o tom, že by si tady lidé nevydělali
solidní peníze, například nově vznikající firmy v průmyslových zónách podpořené například daňovými prázdninami, nabízejí více než solidní podmínky. Ale v praxi pouze odčerpávají pracovníky jiných firem k sobě. Vznik a podpora průmyslových zón v tomto kraji nezaměstnanost nesnížila, pouze vysála pracující z jiných firem. Problém je někde jinde. Třeba i úprk mladých lidí na studia do Prahy nebo Plzně. Vrací se minimum z nich. Když do toho započítáme i fakt, že se o specialisty přetahují energetické zdroje navzájem, pak je situace vážná. O Elektrárně Komořany se říká, že jde vlastně o takové výcvikové a vzdělávací středisko specialistů pro konkurenční energetické zdroje. 

Pojďme tedy k tématu snížení vlastní spotřeby a investic obecně.
M. B.: Na problematiku se snažíme dlouhou dobu pohlížet komplexně. V případě snížení vlastní spotřeby jsme výměnou starých zařízení za nové snížili spotřebu mnohde i o 1/3. Například se to týká oběhových čerpadel horkovodu. Ne nepodstatná byla proto i komplexní výměna osvětlení areálu. Dominantní přínos v této oblasti pak znamenalo loňské nasazení frekvenčních měničů na ventilátorech kotle K8, kdy jsme vlastní spotřebu snížili o desítky procent předchozích hodnot. Aktuálně vše analyzujeme a zatím mohu říci, že se zatím naplňují naše očekávání. Frekvenční měniče nasadíme ještě na dva nebo tři kotle.

P. M.: Jen pro bližší pochopení. Více než 10 let před nasazením frekvenčních měničů jsme se začali detailně zabývat problematikou úspor, zjišťovali jsme technologie a systémy dostupné na trhu, důležité byly i získané zkušenosti z jiných energetických zařízení. Poté jsme analyzovali stav a následně došlo i na metodiku řešení vlastní spotřebu a konkrétní nasazování technologií pro potlačování a minimalizace vlastní spotřeby. Nasazení měničů tedy bylo vyvrcholením dlouhého procesu.

M. B.: V loňském roce jsme taktéž přistoupili k modernizaci, resp. výměně transformátoru T10 či modernizace řídicího systému kotle K8. Nemálo financí putovalo i do projektu snížení emisí oxidu dusíku. Byla realizována primární opatření, konkrétně šlo o utěsnění kotlů, rekonstrukci vyzdívek a úpravu recirkulace spalin. Mimo snížení emisí jsme díky přístupu našich operátorů zvýšili účinnosti kotle. V rámci snížení emisí síry jsme přistoupili k posílení a modernizaci dopravních tras pro přísun aditiva a odvod popílku. Opatření k eliminaci dusíku a síry přišly na desítky milionů korun.

Ovlivnily všechny ty výše uvedené akce dodávky energií?
P. M.: Díky tomu, že elektrárna disponuje rozsáhlou provozní variabilitou (oproti teplárnám s blokovým uspořádáním) dodávky našim klientům nebyly prakticky nijak omezeny. Realizovali jsme tak drtivou většinu modernizačních akcí za plného provozu. Ani v případě výměny řídicích systémů na kotli jsme neomezili náš provoz. Výjimkou byl jen začátek a konec rekonstrukce rozvodny, resp. výměny trafa, ale tuto jsme načasovali na období s minimálními dodávkami tepla klientům.

Zařízení stárne, čili náklady na údržbu neustále rostou?
M. B.: Aktuální objem financí na údržbu vychází především z dlouholetých zkušeností provozních zaměstnanců a diagnostiky. Tak jsme jednoznačně určili, za jakou hranici nemůžeme jít a naši akcionáři toto naše doporučení akceptovali. Díky propracovanému systému monitoringu provozní životnosti a vývoje poruch jednotlivých komponent z minulosti jsme stanovili, dá se říci, pevný balík financí na roční údržbu. Chod našeho zařízení je tak stabilní.

P. M.: Prakticky neexistují dva roky po sobě, které by byly z hlediska provozování kotlů totožné. V roce 2025 končí původní životnost tlakových celků, ale životnost bude (právě díky tomu, že kotle nejedou vždy všechny) delší. Tak či tak, vzhledem k vývoji na trhu, odstavíme tři kotle do roku 2019. Co bude dál, řešíme. Záleží také jak porostou požadavky na emise.

Jaké úkoly před vámi stojí letos?
P. M.: V letošním roce budeme pokračovat ve výměně řídicích systémů na dalších kotlích tak, aby měla do konce roku nový systém další zařízení. Nasazení frekvenčního měniče letos čeká druhý náš kotel.

M. B.: Naše dceřiná společnost Severočeská teplárenská již třetím rokem investuje do rekonstrukce své horkovodní sítě. Cílem je snížení ztrát a zvýšení spolehlivosti.

P. M.: Posledních 10 let se navíc zbavujeme potrubního systému LEBIT. Tato technologie z 80. let minulého století, kdy je trubka zalitá asfaltem a uložená v kovovém pouzdře, se prostě neosvědčila. Asfalt vytékal z vany a trubky se obnažovaly, opravy byly komplikované a nehledě na problematiku ochrany zdraví pracovníků a životního prostředí.

Předpokládám, že i v případě vaší elektrárny výroba tepla v posledních letech klesá.
M. B.: Je to tak. Výroba tepla v posledních desetiletích klesala a z hodnoty 4 000 TJ jsme se dostali pod 2 000 TJ. Vyrábíme teplo pro Most a Litvínov. Všechna tato města v minulosti zateplovala své panelové domy a na výsledné potřebě je to znát. Cena tepla z Komořan se pohybuje na úrovni 570 korun za GJ. Je samozřejmě dobře, že se zateplilo. Lidé si taktéž začali rozumět s regulačními ventily.

Daleko více nás však trápí manipulativní obchodní praktiky dodavatelů například tepelných čerpadel. Mrzí nás, že i vzdělaní lidé jsou schopni se nechat zmanipulovat a slyší na informace, které jsou ale pouhými polopravdami. Obchodník potřebuje prodat tepelné čerpadlo a nezajímá ho úspora u zákazníka. Málo kdo si nechá zpracovat objektivní posouzení výhodnosti jednotlivých řešení odbornou nezávislou energetickou firmou. Když my hovoříme o ceně za GJ, pak se bavíme o ceně, která je na ventilu každé domácnosti. A tato naše cena je porovnávána s cenou za 1 GJ v plynu a je usuzováno, že teplo z plynu je výhodnější než teplo z CZT ve všech případech. A kde jsou náklady na kotel, jeho provoz, údržbu a plnění legislativních předpisů?

Hovořili jste o plánovaném odstavení tří kotlů. Jak se vyvíjí situace v případě plánovaného zařízení pro energetické využití odpadů (ZEVO)? Má vůbec cenu bojovat proti silné lobby skládkařů a „ekologů“?
P. M.: I přes vámi uvedené faktory má cenu neustále zmiňovat nepopíratelné výhody energetického využití odpadů a snažit se zvýšit úroveň povědomí a znalosti lidí o problematice nakládání s odpady na úroveň států jako jsou Německo, Švýcarsko, Švédko či Dánsko. Pokud je v Evropě uhlí zakázané slovo, pak naše ZEVO ušetří 80-100 tisíc tun uhlí ročně a pokud platí zákaz ukládání komunálního odpadu do země, pak my nabízíme ekologické zpracování až 150 tisíc tun odpadů ročně a přeměnu na zdroj energie v podobě elektřiny a tepla.

M. B.: V očích lidí jsou zastánci ZEVO stále vnímáni jen jako byznysmeni a lobbysté. Ale vnímáme, že dochází k mírné změně. Nyní již novináři třeba dají v rámci svých článků prostor i druhé straně, čili nám, to dříve nebývalo.

Proč se nedaří stavět, když toto dokonce posvětila Unie?
P. M.: Lidé u nás zatím k této technologii nemají dostatečnou důvěru. Není zde také ekonomické a legislativní prostředí. Situace se mění, ale velice pomalu. Např. komořanské ZEVO je zahrnuto do plánů odpadového hospodářství Ústeckého kraje. Chápeme, že není jednoduché pro města a jejich vedení (původce odpadu) prosadit změnu v nakládání s odpady z dnešního skládkování na využití do ZEVA.

Je to jen v tomto? Obezřetní starostové jsou i v Polsku, a tam se vesele spalovny staví.
P. M.: Poláci byli na stejné startovací čáře jako my. Za tři roky postavili šest spaloven. A šlo to. O důvodech můžeme diskutovat. Dostali až 60 % dotací. My nikoliv. Někde mezi námi a Bruselem se to zadrhlo. Obor životní prostředí u nás zažívá velké turbulence (personální i metodické) a to je přesně to, co nesvědčí investování do nových velkých projektů, které stojí hodně peněz.

Spalovny navíc byly díky nedávnému dopisu z Ministerstva životního prostředí do Bruselu dány na obětní oltář jen proto, abychom si mohli sáhnout na dotační programy pro další projekty do roku 2020. Stavět se tak z dotací mohou překladiště, bioplynové stanice, recyklační dvory, barevné popelnice…

… Nebo MBÚ...
P. M.: Ano, nebo. Opět jsme u starostů, kteří proti MBÚ nebudou protestovat, protože MBÚ nemá komín, který je vidět. Málo z nich taky ví, že dnešní skládky nejsou řešení s nekonečnou životností. Dnes asi nikoliv, ale v budoucnu, zeptejme se, jak bude vyloučen průnik nebezpečných látek do spodních vod. Takovou perspektivu tady zanecháme budoucím generacím. Z tohoto vycházeli před desítkami let ve Švýcarsku kde (mimo jiné) proto v zájmu ochrany spodních vod (v dlouhodobém horizontu) zakázali skládkování odpadu.

Jak byste tu informovanost zvýšili, co navrhujete?
M. B.: Politici i v EU jsou proti uhlí, proti ZEVO, proti prolomení těžebních limitů… Ale z čeho vyrobíme teplo? Nejlepším zdrojem informací pro občany o tom, jak spalovny fungují, by mohla být nově postavená spalovna.

Ing. Milan Boháček (45 let, ženatý, 2 děti) V roce 1994 absolvoval Západočeskou univerzitu, obor Elektroenergetika. Po krátkém působení na Střední průmyslové škole v Chomutově v roce 1996, nastoupil do společnosti United Energy a. s. jako investiční referent. Zde mezi lety 1998 - 2003 pracoval jako směnový inženýr. Poté působil na pozicích vedoucí provozu a hlavní inženýr provozu. V roce 2006 byl jmenován výrobním ředitelem a v roce 2011 se stal generálním ředitelem společnosti.

Ing. Petr Mareš (50 let, ženatý, 3 děti) V roce 1991 absolvoval České vysoké učení technické v Praze, obor Průmyslová energetika. Následoval nástup do řad investičních techniků ve společnosti 1. Severozápadní teplárenská a.s. (předchůdce United Energy a.s). Do roku 2003 pracovat na projektech ekologizace teplárny Komořany a na dalších rozvojových projektech CZT. Od roku 2004 byl vedoucím technického oddělení. V roce 2006 byl jmenován technickým ředitelem United Energy a. s.

Autor

• Ing. Cieslar Stanislav