Martin Kuba, energetický expert ODS: Smlouva státu s firmou ČEZ je zbytečný úhybný manévr

• Foto

Směřuje podle vás Česko ke stavbě nového jaderného bloku? Nebo jste také zastáncem názoru, že navzdory politickým proklamacím zatím skutečné kroky tímto směrem nikdo neučinil?
Obávám se, že se o stavbě jaderného bloku opravdu více mluví, než že bychom k ní reálně směřovali. A to je samozřejmě ten největší problém. Pokud chceme snižovat závislost na uhlí, neobejdeme se bez jádra jako silného zdroje, který bude zásobovat českou průmyslovou základnu a který je nezávislý na počasí. Jádro je v českých klimatických podmínkách tím zásadním zdrojem, který potřebujeme.

ODS prosazovala, aby nové reaktory stavěla společnost stoprocentně vlastněná státem. Vláda ale v červenci potvrdila, že investorem případných nových atomových bloků budou dceřiné společnosti ČEZ. Zatím tedy jedna dcera – ta dukovanská. Jak vnímáte tenhle model?
Považuji to za nešťastné. Myslím, že je to takový úhybný manévr od Andreje Babiše a této vlády. Má to vypadat tak, že investovat bude ČEZ a vláda se o peníze na výstavbu nového jaderného zdroje starat nebude. To ale ve skutečnosti není reálné. Na výstavbě tohoto typu jsou nejdražší finanční prostředky, které je třeba sehnat. Ze všech analýz vyplývá, že nejlacinější je, když tyto peníze získává stát. Proto by investorem měla být státem stoprocentně vlastněná společnost. Stát by například mohl zcela převzít ty dceřiné společnosti ČEZ typu Special Purpose Vehicle (SPV), které mají výstavbu zajišťovat.

Nebyl by problém v tom, jak do takové společnosti převést odborníky, kteří jsou dnes zaměstnanci ČEZ?
Ministerstvo průmyslu už ve spolupráci se společností ČEZ posuzovalo různé varianty investorského modelu, zpracovávalo analýzy a zvažovalo různé varianty, jak postupovat. A na základě těchto analýz vycházela nejlépe právě varianta, že by nové reaktory stavěla firma typu SPV, stoprocentně vlastněná státem. Reálně by ale stavbu zajišťovali ti samí lidé, kteří dnes mají výstavbu nových jaderných zdrojů na starosti ve společnosti ČEZ.

Objevují se pochybnosti, zda by zcela státní společnost vůbec dokázala tyhle lidi udržet, zaplatit…
Ve skutečnosti by se ale oproti současnému stavu nic nezměnilo. Tito odborníci dnes pracují ve společnosti, kterou dnes zhruba ze 70 procent vlastní stát, a pracovali by ve firmě, kterou by stát vlastnil ze 100 procent. V tom nevidím žádný zásadní rozdíl.

Logika minoritních akcionářů

Vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl argumentuje, že stát není schopen stavět ani dopravní infrastrukturu, natož jadernou elektrárnu. ČEZ, byť v něm má stát většinový podíl, přece jen funguje jinak – je na burze, má i jiné akcionáře než stát…
Jak jsem řekl, důležité je, že by i ve stoprocentně státní firmě měli výstavbu na starosti lidé, kteří dnes pracují ve společnosti ČEZ. A pokud jde o minoritní akcionáře, spíše se obávám, že když zachováme současný model, hrozí soudní spory s nimi. Dnešní výroky minoritních akcionářů jsou poměrně logické. Říkají, že nechtějí stavět jaderné reaktory, protože na trhu jsou z jejich pohledu komerčně mnohem zajímavější příležitosti. A nemyslím si, že když bude stavět ČEZ, přinese to automaticky nějakou lepší kontrolu celého procesu stavby.

Zdá se, že se i vláda čím dál tím více přiklání k silné roli státu při výstavbě nových bloků. Proto se chystá smlouva se společností ČEZ, která by měla obsahovat jisté státní garance. Nemohla by tohle být i pro vás přijatelná alternativa?
O detailech této smlouvy se teprve bude jednat, takže uvidíme. Je to ale takový kočkopes. Smyslem této trochu zbytečné hry je podle mne to, aby bylo možné tvrdit, že nestaví stát, ale ČEZ. Atomové bloky jsou ale součástí infrastruktury státu, která zajišťuje také energetickou a geopolitickou bezpečnost. Jaderná elektrárna se nestaví proto, že jádro vychází ze všech energetických zdrojů nejlaciněji, ale proto, že to je pro stát strategický zdroj. Stát má energetickou koncepci, ve které říká – chceme méně uhlí a potřebujeme stabilní bezemisní zdroje. Tedy jádro. Je nelogické nutit minoritní akcionáře, aby se na této stavbě podíleli, když ji nepovažují za komerčně zajímavou. Současný vývoj cen elektřiny naznačuje, že se třeba nakonec jaderný reaktor vyplatí také komerčně. Nikdo ale dnes nemůže s jistotou říct, jaký bude ekonomický přínos elektrárny, která začne vyrábět energii někdy v roce 2040 a bude fungovat 60 let.

Vládní výbor pro výstavbu nových jaderných zdrojů se bude zabývat také tím, jestli zvolit model jednoho hlavního dodavatele, takzvaného EPC kontraktora, nebo zakázku rozdělit na několik částí, ostrovů elektrárny. Čemu dáváte přednost vy?
V tuhle chvíli je na trhu zhruba šest možných dodavatelských konsorcií, uchazečů z různých států. Především by měli projít co nejotevřenější soutěží, abychom si byli jisti, že dostáváme kvalitní a bezpečnou technologii. Tohle není veřejná zakázka typu – stavíme mateřskou školku. Stát si musí ohlídat i bezpečnostní rizika.

Míří to tedy k jednomu hlavnímu dodavateli?
Z mého pohledu by mohl být klidně jeden hlavní dodavatel. O dodavateli by mělo rozhodnout výběrové řízení, nikoliv nějaká mezivládní dohoda. A pak je třeba se začít bavit také o tom, že s vítězem takového tendru by vláda měla jednat o co největším zapojení českého průmyslu.

Pokud se ale výběrové řízení uskuteční striktně podle zákona o zadávání veřejných zakázek, nebude možné ani zohlednit bezpečnostní kritéria, ani stanovit nějaký závazný podíl českého průmyslu…
Tohle je záležitost, která si žádá důkladné odborné posouzení. Trvám ale na tom, že je nutné zohlednit také bezpečnostní kritéria a jednat o co největším zapojení českého průmyslu. Bude nutné hledat postup, který umožní vyhovět podmínkám zákona o veřejných zakázkách, abychom splnili veškerou evropskou legislativu, ale zároveň zohlednit bezpečnostní a další parametry.

Do jaké míry je vůbec možné zapojit český jaderný průmysl? Myslíte, že je stále v dobré kondici?
Neustálé odkládání stavby nového reaktoru vede k tomu, že se každým rokem ztrácí odbornost v příslušných profesích. I proto jsme vždy tvrdil, že je správné, abychom v jaderné energetice pokračovali. Jsem ale optimista a doufám, že český průmysl na stavbu nového jaderného zdroje stále má. A tato stavba pak může českému průmyslu výrazně pomoci.

V Temelíně byli dál

Jste Jihočech. Dal byste přednost tomu, aby se stavělo spíš v Temelíně než v Dukovanech?
Osobně by se mi líbilo více, kdyby se stavělo v Temelíně. Příprava na stavbu tam byla mnohem dál než v Dukovanech. Temelín je také výhodnější z hlediska chlazení reaktorů, nehrozí tam nedostatek vody. My Jihočeši umíme s Temelínem žít a jsme rádi, že tam je. Dukovany se mohou jevit jako výhodnější z hlediska potřeb přenosové soustavy – pokud by se stavělo v Temelíně a staré dukovanské bloky by byly časem vyřazeny z provozu, čelili bychom velké koncentraci výkonu na jednom místě. Rozhodnutí o tom, že přednost mají dostat Dukovany, bylo ale zvláštní – vycházelo z předpokladu, že v této oblasti bude kolem roku 2030 nižší zaměstnanost. Když se podíváte na dnešní přetopený pracovní trh a uvědomíte si, jak těžko se dělají podobné dlouhodobé predikce, je taková úvaha dost sporná. Z mého pohledu je ale hlavní to, aby se někde opravdu stavět začalo. A abychom už konečně začali dělat to, o čem si asi patnáctý rok jenom povídáme.

Myslíte si, že je třeba změnit současnou Státní energetickou koncepci?
Nemyslím, že je nutné ji nějak radikálně změnit. V energetice pracujete s určitými fyzikálními veličinami, vstupují do ní moderní technologie, ale její zákonitosti se převratně nemění. Kdybychom například z energetické koncepce vyřadili jádro, znamenalo by to, že budeme dál sázet na uhlí. Nebo že budeme dovážet více plynu, ale museli bychom počítat s tím, že kohoutek plynovodu není na českém území. Anebo bychom se bláznivě hrnuli do obnovitelných zdrojů tak, jak jsme to nešťastně dělali v roce 2009. Vůbec netvrdím, že obnovitelné zdroje nemají budoucnost, naopak, myslím si, že mají větší, než by se někomu mohlo zdát. Nepatří ale na pole a louky, solární panely mají být především na střechách budov. Co se týče jádra, může se stát, že budeme připravovat dva velké bloky, a nakonec se ukáže, že bude možné využít malé modulární reaktory, které se začnou objevovat na trhu. Tím by se nic zásadního neměnilo. I tyto malé bloky bychom využili v osvědčených lokalitách Dukovan nebo Temelína, které mají potřebné geologické podmínky.

Jaroslav Míl chce v Bruselu zpočátku vyjednávat o jednom velkém bloku. Případně pak podle něj můžeme na základě dalších analýz upřesnit, že budeme potřebovat dva. Jak se vám jeví tento postup?
Je otázka, jestli nám bude stačit jenom jeden nový velký blok. Kromě dalšího vývoje malých jaderných reaktorů bude důležité také to, jak se v příštích letech začnou uplatňovat jiné zdroje. Když jsem byl na ministerstvu průmyslu, zdála se být kombinace solárních panelů a ukládání energie ekonomicky nereálnou. Dnes už to takto funguje a je zde obrovský potenciál pro výrobu energie, která pokryje velkou část poptávky.

Tenkrát jste se na tuto možnost díval skepticky, dnes paradoxně v této oblasti podnikáte a prodáváte bateriové boxy, které se využívají právě v kombinaci se solárními panely…
Ano, ale před pěti lety bych ani v tomto oboru podnikat nemohl, protože podobné bateriové systémy byly v té době neprodejné. Technologie se vyvíjí, dnes už si můžete dát na střechu poměrně výkonné panely za zajímavou cenu. Vždy jsem se díval skepticky na lány solárních panelů na českých polích, protože jsou velmi neracionální – vyrábějí elektrickou energii v době, kdy ji vůbec nepotřebujete. Přenosová a distribuční soustava ale tuto elektřinu zpracovat musí. A vysoké dotace na takovou výrobu nedávaly smysl. Dnes bateriové systémy typu našeho Battery Boxu zajišťují, že jste díky solárním panelům z osmdesáti procent energeticky soběstačný. A ještě si můžete dobíjet elektromobil. Jsem zastáncem zdravě konzervativního přístupu k podobným technologiím. Není nutné se hrnout do všeho nového a vyhazovat na dotacích stovky miliard korun. Podobné je to dnes s elektromobilitou.

Dálnice? Centra měst!

Jste zastáncem názoru, že je lepší nechat rozvoj elektromobility na trhu, než aby stát poskytoval dotace?
Pokud chtějí politici něco dotovat, měli by mít jasnou představu co přesně a proč. Drásá mi nervy, když slyším, že elektromobilita se bude rozvíjet díky tomu, že stát nabídne dálniční známky zdarma. Za prvé je cena dálniční známky v porovnání s cenou elektroauta úplně směšná. Za druhé je cílem elektromobility snížit emise. A jestli nás někde trápí emise, tak v centru Prahy, Ostravy, dalších měst. Není to prioritně na dálnicích. Tvrdím, že elektromobilita musí začínat tak, že v centru měst začnou jezdit malé elektromobily. To by měli politici podporovat.

Nesouvisí to, co říkáte, s tím, že ODS byla vždy skeptická vůči teoriím globálního oteplování? Cílem je také přispívat ke snižování rizik klimatické změny a z tohoto pohledu je jedno, jestli elektromobily jezdí ve městech nebo mimo ně…
Musíme ale postupovat racionálně. I v rodině nejdříve řešíte to, co vás momentálně nejvíc pálí. Začít rozvoj elektromobility tím, že budete dotovat rychlodobíječky pro velká auta na dálnicích, je ekonomicky velmi náročné. Na takový rozvoj není připravena ani distribuční soustava. A navíc ignorujete, že nejvíc vás trápí emise ve městech. Elektroauta se mohou uplatnit jako druhá auta do rodiny pro lidi ze satelitních oblastí měst, kteří dojíždějí do centra. A to v momentě, kdy je někdo vyrobí za přijatelnou cenu. Dobíječka by pak neměla brát elektřinu z nějaké uhelné elektrárny, ale ideálně stát u nějaké administrativní budovy, na jejíž střeše nebo na jejímž obvodu jsou solární panely.

Souhlasíte s názorem, že elektromobilita v širším měřítku nedává smysl, dokud se velká část elektřiny vyrábí v emisních zdrojích?
Částečně to hraje roli. Ale už dnes můžete nabíjet auta energií ze solárních panelů. Politici si často představují, že elektromobilita nebude fungovat, dokud nezajistí, že lidé přijedou k pumpě, rychle si dobijí auto a za pár minut zase odjedou. Toto paradigma vychází z toho, že teď jezdíme tankovat na pumpu. Elektroauto se má ale nabíjet, když jste v práci, v kině, ve fitku. Díky solárním panelům na střechách budov. V první vlně si většina lidí bude dobíjet elektromobily doma.

Kdo je primárně cílovou skupinou vašich bateriových systémů? Rodinné domy, o kterých jste mluvil?
V současnosti jde o nejprodávanější bateriový systém v Česku, největším segmentem zákazníků jsou majitelé rodinných domů. Přinášíme řešení i pro municipality, školy, školky, obecní úřady nebo pro menší a střední firmy. Také pro každý rodinný dům zpracováváme konkrétní nabídku tak, aby se ideálně kombinovalo množství výroby s kapacitou uložení a aby byl dům co nejvíce dní v roce stoprocentně soběstačný.

Elektromobilita je pro vás do budoucna také významnou příležitostí?
Bezesporu. Spolupracujeme s renomovanými designéry, jako je Michal Froněk ze studia Olgoj Chorchoj, kteří se zaměřili na design při vývoji našich dobíjecích stanic. Máme připravené portfolio všech zařízení, která slouží k dobíjení jak elektromobilů, tak elektrokol a jsou propojena s venkovním mobiliářem pro elektromobilitu.

Jak silné konkurenci čelíte? Různých projektů bateriových systémů je ve světě asi hodně?
Ani bych neřekl. Systém, který vyvinuli naši firemní vývojáři, je poměrně unikátní zvlášť pro podmínky v Česku. Základem je software, který umožňuje chytře řídit energii v domácnosti a pracovat s ní. Zákazník si počká, až se baterie dobije a pak třeba prostřednictvím mobilu ze vzdáleného místa rozhodne, jak využije nadbytečnou energii – jestli si zapne klimatizaci, tepelné čerpadlo nebo třeba vyhřeje bazén.

Autor

• Žižka Jan