Lidé počátků československé jaderné energetiky

• Foto

JADERNÝ BOOM

Mezitím však proběhl v jaderné oblasti nečekaný mezinárodní vývoj. Koncem roku 1953 předložil prezident USA Dwight D. Eisenhower sovětské vládě návrh na organizaci mezinárodní spolupráce ve využívání jaderné energie k mírovým účelům. V návaznosti na tento program, zvaný „Atomy pro mír“, následovala rychle řada událostí, které významně ovlivnily vývoj jaderného strojírenství ve světě, v naší republice a také v plzeňské Škodovce. Valné shromáždění OSN v roce 1954 vyzvalo uspořádat v roce 1955 první mezinárodní atomovou konferenci v Ženevě. Ještě před jejím konáním nabídla sovětská vláda svým spojencům spolupráci na poli mírového využívání jaderné energie, a tak již v červnu 1955 byla uzavřena dohoda mezi SSSR a ČSR, podle níž byl u nás v rekordně krátké době dvou let postaven a spuštěn první výzkumný reaktor v Řeži o výkonu 2000 kW a poté i cyklotron s energií urychlovaných částic až 25 MeV. Rychlost a operativnost zavádění jaderné vědy a techniky v ČSR v této první fázi nás může dodnes udivovat.

Již v roce 1955 bylo rozhodnuto vybudovat nový Ústav jaderné fyziky v Řeži u Prahy a byla založena Fakulta technické a jaderné fyziky (FTJF), která počátkem roku 1956 zahájila svou činnost uspořádáním dvousemestrového internátního postgraduálního kurzu pro několik desítek strojních a elektrotechnických inženýrů, což výrazně urychlilo přípravu v té době aktuálně potřebných jaderných specialistů.

PRVNÍ KROKY

Necelý rok po dohodě o spolupráci při mírovém využívání atomové energie byla v březnu 1956 uzavřena mezi SSSR a ČSR další dohoda, a to o pomoci při výstavbě první československé jaderné elektrárny A-1 (těžkovodní reaktor typu GCHWR chlazený CO₂ s moderátorem D₂O o výkonu 150 MWe). Na základě této dohody se začaly v podstatě spontánně tvořit v řadě československých podniků a organizací, jichž se jaderná energetika týkala, kolektivy specialistů, z nichž mnozí byli absolventy výše zmíněného postgraduálního kurzu při FTJF. Jednalo se mimo jiné o organizace jako Škoda Plzeň, EGP, ČKD Praha, EGÚ, Státní plánovací komise a další.

Většina účastníků jednání na naší straně zastávala názor, že Československo od sovětské strany dostane úplnou technickou dokumentaci a úkolem bude pouze výkresy překopírovat. Jak naivní názory na výstavbu A-1 v tehdejší době existovaly, vyplývá i z toho, že pro uvedení elektrárny do provozu byl na celostátní konferenci KSČ v červnu 1956 přijat termín rok 1960.

V srpnu 1956 byly do SSSR vyslány první desítky pracovníků podniku Škoda na vypracování projektu reaktoru A-1. Začátkem roku 1957 byl do vlády předložen návrh zprávy s požadavkem zajistit pro výstavbu A-1 500 tvůrčích techniků. Když byla tato zpráva předběžně projednávána za přítomnosti místopředsedy vlády

Karla Poláčka a předsedy Státní plánovací komise Otakara Šimůnka, způsobila její otevřenost krajně nepříznivý dojem, poněvadž se vedení státu domnívalo, že požadavky jsou přehnané a výstavba jaderné elektrárny je jednoduchou záležitostí. Zpráva se nedostala ani do vlády a řada vedoucích pracovníků předpokládala, že se záležitost sama nějakým způsobem vyřeší. Koncem roku 1957 byl sice ve vládě schválen úvodní projekt A-1, ale výstavba nedostala žádnou podporu, naopak byly vydány pokyny, aby se vzhledem k aktuálním hospodářským potížím neprosazovalo plnění plánovaných prací.

BARIÉRY A JEJICH PŘEKONÁVÁNÍ

V plzeňské Škodovce se v té době podařilo vytvořit skupinu techniků, kteří začali na projektu A-1 pracovat. Počátkem roku 1958 ovšem do čela tehdejších Závodů V. I. Lenina Plzeň nastoupil Josef Šimon, který začal tuto skupinu likvidovat. V této chvíli její vedoucí Josef Hauer, který byl za války vězněn v koncentračním táboře Mauthausen spolu s budoucím prezidentem Antonínem Novotným, využil této známosti a osobní intervencí na Hradě dosáhl toho, že jádro v Plzni, na rozdíl od jiných podniků, zůstalo zachováno a ministerstvo energetiky výstavbu elektrárny A-1 aspoň částečně legalizovalo.

Přestože v tehdejším období k projektu A-1 vyšla řada usnesení vlády i ÚV KSČ, byly na nejvyšších místech o její výstavbě značné pochybnosti a neminul jediný rok, aby Československo nežádalo na Sovětském svazu konzultaci o nutnosti a účelnosti její výstavby. I když v oficiálních usneseních byly pro A-1 stanoveny postupně termíny 1963, 1965, 1967, 1968, bylo vždy problémem, aby v ročním plánu investic byly zakotveny alespoň malé částky, popř. aby bylo vůbec trpěno na problematice A-1 pracovat.

Nový obor prosazovaný vládou narážel ve Škodovce na značný odpor ostatních tradičních oborů, kterým mj. odebíral kvalitní pracovníky. Vzhledem k nedostatku prostor pro útvary Konstrukce a Projekce bylo v roce 1959 navrženo přesunout celý jaderný odbor do bývalé tabákové továrny v Ostrově nad Ohří. Josefu Hauerovi se podařilo přesvědčit tehdejší vedení podniku o nutnosti zachovat blízkost kooperace ostatních škodováckých provozů. Do Ostrova byla následně přesunuta výroba trolejbusů.

Pracovníci nového oboru, zejména konstruktéři a projektanti, byli v počátcích rozmístěni na deseti různých místech v Plzni, Vochově, na zámku v Křimicích a Praze. Josef Hauer proto zajistil stavební parcelu na škodováckých pozemcích na dnešním Náměstí Českých bratří. Ministerstvo stavebnictví ovšem odmítlo stavbu realizovat z důvodu celostátního nedostatku stavební oceli. Ing. Hauer zajistil potřebnou stavební ocel z nadlimitních rezerv jiných staveb v Plzni. Čtyřpatrová budova byla nakonec postavena, ale místo konstruktérů z jádra se do ní nastěhovalo podnikové ředitelství. Odbor Jaderné elektrárny (OJE), jak se počátkem šedesátých let útvar jmenoval, se v té době stěhoval postupně do nových objektů na bývalé bolevecké střelnici.

ZAČÁTEK REALIZACE

V tomto období byla řešena řada významných prací, týkajících se technických problémů projektu, zejména tlakové nádoby. V ostatních státech byly v té době již značné zkušenosti s výrobou reaktorových nádob, a přesto se stalo, že na francouzském reaktoru Chinon A1 při výrobě tlakové nádoby vznikla 10 metrů dlouhá trhlina. Nádoba přitom měla maximální tloušťku stěny „jen“ 108 mm. Velké potíže s výrobou tlakové nádoby pro svůj první tlakovodní reaktor ve Voroněži měli i v Sovětském svazu.

Nádoba A-1 ze Škodovky měla běžnou tloušťku stěny 150 mm, ale tloušťka některých svarů dosahovala až 600 mm. Bylo proto nutno najít nové řešení této problematiky, mj. vyvinout řadu nových zkušebních strojů a zařízení, jako byl např. trhací stroj ZZ 8000 Robertson. Svědectvím, že v tomto období byl téměř „načerno“ vykonán obrovský kus práce, bylo porovnání našich výsledků vývoje na tlakových nádobách na 3. konferenci o jaderné energetice v roce 1964 v Ženevě, kde Škoda stanula na nejpřednějším místě vedle USA, které v té době ovšem měly v provozu již celou řadu reaktorů.

Teprve v roce 1963 vyšlo usnesení vlády, kterým byla prakticky výstavba A-1 povolena. Vzhledem k tomuto zpoždění bylo možno zahájit výrobu technologického zařízení až v roce 1964, tzn. šest let po zahájení prací na staveništi. Byl zpracován harmonogram výroby velkých komponent a výstavby A-1, ze kterého vycházel konec montáže reaktoru na rok 1970. Tento termín byl napaden vedením ministerstev energetiky, těžkého strojírenství a Státní plánovací komise. Následovalo několikaměsíční jednání za účasti sovětské strany a na dodavatele byl vyvíjen silný tlak s cílem redukovat délku projektu. Přes všechna organizační opatření nebyly nalezeny cesty na podstatné zkrácení harmonogramu. Výrobní lhůty nádoby a víka reaktoru v tehdejším závodě Jaderné elektrárny byly srovnatelné s hodnotami, které udávali výrobci USA, ovšem rozdíl byl v dodávkách polotovarů, kde v USA byl obvyklý termín 5 měsíců, české hutě v Plzni a Ostravě potřebovaly až tři roky.

PŘES PŘEKÁŽKY KE SPUŠTĚNÍ A-1

Zajímavým dokumentem, který byl nalezen ve škodováckém archivu, je zdůvodnění a doporučení dvou vedoucích pracovníků Ing. Hauera a Ing. Komárka z roku 1966, kde se staví kategoricky odmítavě k návrhu Sovětského svazu nepokračovat v Československu v programu těžkovodních reaktorů, ale přejít k reaktorům voroněžského typu VVER. Oba zdůvodňují své doporučení zejména neúměrně vysokými náklady na palivo u reaktorů VVER. Určitě pro ně bylo těžké opustit projekt, na kterém strávili deset let života. Trvalo to ještě dalších šest let, než byl o Vánocích 1972 reaktor A-1 v Bohunicích spuštěn. V té době již začínalo být zřejmé, že těžkovodní reaktory tohoto typu nemají perspektivu. Po bitvě je ovšem snadné být generálem.

V průběhu normalizace po roce 1968 nastalo období hledání příčin dlouhé doby výstavby. Za viníky byli v rámci vyřizování osobních účtů často označeni ti, kdo se během více než deseti uplynulých let nebáli osobně riskovat, bojovat proti špatným rozhodnutím a kteří s výstavbou československých jaderných elektráren spojili celý svůj život. Obětí těchto čistek se stali mj. i Josef Hauer a Arnošt Komárek, kteří museli opustit své řídicí pozice. Přesto se bez jejich zkušeností projekt dokončení jaderné elektrárny A-1 neobešel, oba se účastnili spouštěcích prací až do uvedení elektrárny do provozu v prosinci 1972.

Na uvedené obtíže při začátku jaderné energetiky bychom neměli zapomínat. Těm, co prošlapali cestu, vděčíme za získané zkušenosti, reference a renomé, které jméno ŠKODA JS má. Při získávání zakázek je to pro zákazníka často rozhodující faktor. Současná doba na energetickém trhu je pro jádro opět nepříznivá. Měli bychom být připraveni vzdorovat překážkám tak jako naši předchůdci.

Pozn.: V textu jsou použity vzpomínky bývalých zaměstnanců dnešní společnosti ŠKODA JS a.s. Ing. Arnošta Komárka, CSc., Ing. Karla Wagnera, CSc. a PhDr. Vladislava Krátkého.

Founders of Czechoslovak nuclear energy
In 1946, a few foresighted physicists from among the Czechoslovak scholars, made a substantial effort to build upon the pre-war scientific work in nuclear physics and to establish an independent Nuclear Physics Institute as part of Czechoslovak Academy of Sciences. In addition to the construction of the first particle accelerator in 1948, and the establishment of a number of laboratories focused on radiation detectors, spectroscopy, radiochemistry, low-temperature physics, radioisotope applications and many others, the institute started to consider developing and constructing its own experimental reactor in late 1952 and early 1953.

Ing. Josef Hauer (1919 – 2004)
Založil výrobní obor jaderného strojírenství ve Škodových závodech v Plzni a má největší zásluhu na tom, že se tento nový moderní obor natrvalo udržel v celém českém strojírenském a elektrotechnickém průmyslu. Narodil se 25. května 1919 v Radčicích u Plzně. Byl účastníkem historie té naší vysokoškolské generace, kterou nacistická okupace hrozila zbavit nejenom všech životních šancí, ale i životů. V letech 1942−1944 pracoval jako konstruktér u plzeňské strojírenské firmy Fr. Zemana. V roce 1944 byl gestapem zatčen a odsouzen k trestu smrti, naštěstí se dočkal konce války. Za boj proti nacismu byl vyznamenán československým válečným křížem 1939−1945. Blízkost smrti ve věku, kdy jiní teprve začínají přemýšlet o životní kariéře, silně ovlivnila jeho další životní postoje. Vedle přirozené skromnosti to byla jeho statečnost a víra v tvůrčí schopnosti člověka, které se tak významně podepsaly na vzniku našeho jaderného strojírenství. Hned po osvobození v roce 1945 měl možnost se zblízka seznámit se skutečnou tváří funkcionářského kariérismu, který se tehdy ještě skrýval za vznešenými frázemi. Uvědomil si, že pokud bude chtít mít úspěch, bude se muset postavit za ty schopné, kteří však nechtěli, neuměli nebo nesměli prosazovat sebe svojí prací. Jako vedoucí technickohospodářský pracovník Škodových
závodů poznal, že většina funkcionářů na všech úrovních řízení se bála rizika spojeného s technickým pokrokem a bránila svým podřízeným v jakékoliv tvůrčí iniciativě. Všechny tyto vlastnosti a zkušenosti Josefa Hauera se uplatnily po roce 1955, kdy tajemství jaderné energie bylo uvolněno pro civilní využití. Dobře odhadl dlouhodobou perspektivnost jaderné energetiky i její potenciální význam pro český průmysl, tehdy již zahraničními tlaky i vlastním přičiněním zjevně odsouzený k neustálému objemovému zvyšování technicky málo náročné výroby. Začal s vyhledáváním vhodných odborníků a s přísunem potřebných informací. Realisticky usoudil, že bez sovětského vědeckotechnického zázemí se u nás tento nový obor bude rozvíjet velice pomalu. Proto zařídil, aby se část našich průmyslových odborníků mohla zúčastnit na přípravných pracích pro první československou jadernou elektrárnu A-1 přímo v sovětských organizacích. Ačkoliv události roku 1968 způsobily, že se ing. Hauer nedočkal spuštění elektrárny A-1 ve vedoucí hospodářské funkci, byl při něm osobně přítomen. Do roku 1979 pak působil v závodě Obráběcí stroje jako samostatný vývojový pracovník a pak zde ještě v důchodovém věku na zkrácený pracovní úvazek pracoval v roce 1981. Mnozí škodováci si jistě připomenou usměvavý obličej, typickou menší postavu se širokým kloboukem, rychlou chůzi a jasné a jadrné vyjadřování jak v diskuzích s oficiálními osobnostmi na nejvyšší úrovni i při řešení běžných problému v závodě, a kladou si za čest, že se mohli pod jeho vedením podílet na rozvoji jaderně energetického strojírenství. Zemřel 5. srpna 2004 ve věku 85 let.

Ing. Arnošt Komárek, CSc.
Narodil se 7. listopadu 1926 ve Vysokém Mýtě. Po absolvování strojní fakulty ČVUT v Praze nastoupil v roce 1951 do závodu Turbíny ve firmě Škoda v Plzni jako výpočtář. V r. 1962 nastoupil do Odboru jaderných elektráren (OJE) Škoda jako vedoucí střediska Vývoj–dispozice a výzkum, později byl jmenován hlavním inženýrem OJE. Na přelomu 1969-1970 byl pověřen řízením Závodu jaderné elektrárny (ZJE), 1970-1972 vedením technické přípravy spouštění elektrárny A-1. Poté pracoval jako vědecký pracovník ZJE až do roku 1990, kdy přešel do útvaru technického rozvoje koncernu ŠKODA a.s. a jako poradce technického ředitele zde pracoval až do roku 1991, kdy odešel do důchodu. Profesní život Ing. Arnošta Komárka byl spojen s jadernou energetikou. Výsledky jeho práce získaly respekt odborné veřejnosti doma i za hranicemi. Dnešní společnost ŠKODA JS a.s. plně využívá know-how generace odborníků, kteří své zkušenosti získali po jeho boku.

Autor

• Říha Josef