Jaroslav Míl, vládní zmocněnec pro jadernou energetiku: Evropská energetika může mít problémy. Musíme být připraveni

• Foto

Podle vládního zmocněnce nelze vyloučit, že evropská energetika časem přestane fungovat tak, jak by měla. „Ze strategicko-bezpečnostního hlediska je přitom nejdůležitější vyčíslit rizika toho, že velké evropské státy upřednostní vlastní národní zájmy před těmi evropskými,“ dodává. Je také velmi pravděpodobné, že po roce 2040 Německo bude v elektřině importní zemí. „Pokud bychom pak sami neměli dostatečný výkon našich elektráren, neměli bychom elektřinu odkud dovézt,“ říká Jaroslav Míl. Zmiňuje i možnost, že Češi budou muset nakupovat podpůrné služby, které jsou potřebné pro stabilní fungování přenosové soustavy, nejenom na území České republiky, ale i například v Německu.

Český strojírenský průmysl podle Míla dokáže vyrábět kvalitní produkty. „Nemůžeme ale spoléhat na to, že když přidělíme zakázku v Dukovanech nějaké zahraniční firmě, tak ta na oplátku nabídne byznys českým subdodavatelům na jiných stavbách ve světě. Pokud by někdo něco takového sliboval, bylo by to jen málo důvěryhodné. Musím se logicky ptát, proč tu takové zakázky nejsou již dnes, nebo v jakém jsou rozsahu,“ upozorňuje vládní zmocněnec.

Jako vládní zmocněnec, který má na starosti stavbu nových jaderných reaktorů, často mluvíte o mnoha dalších energetických tématech. Jaké jsou v tomto ohledu vaše kompetence?
Kompetence jsou dány usnesením vlády, ale důležité je hlavně to, že si musíme jasně říct, proč vlastně nové jaderné bloky chceme. Proto zasazuji plány na stavbu těchto reaktorů do širšího rámce změn, kterými energetika prochází. Dívám se na energetiku jako na komplexní systém.

Nezasahujete tím do kompetencí náměstka pro energetiku na ministerstvu průmyslu?
Ne. Ministerstvo má zajistit podporu pro ty činnosti, kterými se zabývá Stálý vládní výbor pro výstavbu nových jaderných zdrojů a vládní zmocněnec. A je přitom nutné vycházet ze systémového pohledu na celou energetiku. Ten tady dříve chyběl. Často se smrskával do diskuse, kdo je nejlepší dodavatel, což bylo absurdní, protože nejdříve se musíme bavit o tom, v jakém prostředí má jaderná elektrárna fungovat, proč ji potřebujeme, jaký má mít výkon, za jak dlouho by měla být postavena a v jaké lokalitě. Abychom tohle správně uchopili, musíme se soustředit na to, jakou energetiku máme dnes, a také na to, jaká energetika tady bude za 20 či 40 let.

Může vůbec vládní výbor, který má na starosti výstavbu nových jaderných zdrojů, dávat ministerstvu průmyslu úkoly, které se fakticky týkají celé energetiky?
Ano. Výbor pochopitelně dává úkoly i dalším ministerstvům, předsedá mu premiér. Z rizikové analýzy vyplývá, že jednou z největších slabin je funkčnost státní správy a samospráv. Výbor se mimo jiné zabývá tím, jak zajistit, aby se na nějaké razítko, které je k výstavbě nového jaderného reaktoru zapotřebí, nečekalo příliš dlouho. Ministerstvo pro místní rozvoj udělalo v posledních dvou letech obrovský kus práce v přípravě stavební legislativy a pokud se všechno povede, tak v příštím roce zaznamenáme zásadní posun v oblasti povolovacích řízení. Stále tady ale zůstává řada úkolů. Důležité je, že se práce výboru účastní také zástupci opozice. Tím by měla být zachována kontinuita pro delší období bez ohledu na to, kdo zvítězí ve volbách a jaká tady bude v příštích desítkách let politická reprezentace.

Ministerstvo průmyslu letos v Bruselu předložilo energeticko-klimatický plán, což už je určitý výhledový materiál…
Energeticko-klimatický plán je dokument, který odpovídá na požadavek Bruselu. Je dobře, že ho ministerstvo dokončilo a zaslalo včas. Ne vše se ale stihlo zapracovat v úplně ideální podobě a tento plán bude dále upřesňován. Pokud jde o naše další úvahy, zcela zásadní je to, že se v Česku začnou od příštího roku odstavovat systémové energetické zdroje. A do roku 2040 odstavíme zdroje o celkovém výkonu 6 tisíc megawattů. Když si srovnáte současnou mapu těchto zdrojů a mapu, která ukazuje, jak to bude za dvacet let, uvidíte, že o většinu systémových zdrojů přijde celý sever republiky, západ a částečně i jih. Například v západních Čechách nebude žádná systémová elektrárna. A my musíme řešit i to, jak mohou kraje dostát tomu, co jim bylo uloženo – zajistit určitou energetickou soběstačnost. Je nutné zajistit bezpečnost dodávek elektrické energie nejen v celé České republice, ale i v rámci každého kraje.

EVROPSKÁ RIZIKA

Nadále hledáme způsob, jak do budoucna nahrazovat uhelné zdroje? I když na tuto otázku už do značné míry odpovídá státní energetická koncepce?
Jde skutečně o náhradu uhelných zdrojů, a navíc dvou tisíc megawattů stávajících jaderných zdrojů v Dukovanech. Současná státní energetická koncepce poskytuje základní představu, jak tyto zdroje nahradit. Je třeba ji ale v tomto ohledu ještě upřesnit. Například i v tom, jaký by měly mít ideálně jednotkový výkon budoucí jaderné reaktory. Odstavujeme více jak 20 zdrojů o jednotkovém výkonu od 110 megawattů do 250 megawattů. Energetická koncepce navíc zatím nedává jasné odpovědi na otázky energetické bezpečnosti, závislosti na dodávkách primárních zdrojů surovin a už vůbec ne na to, jak bude naše přenosová soustava fungovat v době krizových stavů. Tedy například v případě, že v Evropě přestane všechno fungovat tak, jak by mělo. Ze strategicko-bezpečnostního hlediska je přitom nejdůležitější vyčíslit rizika toho, že velké evropské státy upřednostní vlastní národní zájmy před těmi evropskými. To nezmiňuji problematiku teplárenství, která dosud často byla na okraji zájmu.

Jestli se nepletu, jste docela skeptik, pokud jde o další vývoj německé energetiky?
Německo zatím prosperuje a jeho občané jsou schopni unést extrémně vysoké náklady na výrobu elektřiny. Ale nemusí tomu tak být navždy. Německo ještě využívá benefitu funkčních jaderných a uhelných elektráren. Ty ale hodlá poměrně rychle odstavovat. A přenosová soustava vypadá úplně jinak, když tyto zdroje nemáte. Naše energetická koncepce musí dát odpověď na otázku, jak na tom budou naši sousedé nejenom v roce 2030, ale také po roce 2040, nebo i 2050. Takovou analýzu je třeba udělat nikoliv na základě politických proklamací, ale na základě reálně odhadnutelného vývoje. Musíme vycházet z tvrdých dat, a ne z pouhých přání a vizí. Je velice pravděpodobné, že po roce 2040 Německo bude importní zemí. Pokud bychom pak sami neměli dostatečný výkon našich elektráren, neměli bychom odkud elektřinu dovézt.

Mluvíte ale také o tom, že technologický vývoj je těžké předvídat. A že se situace v energetice hodně změní, pokud se prosadí malé modulární reaktory nebo se bude dařit ve větším měřítku uskladňovat obnovitelná energie. Neprotiřečíte si?
Neprotiřečím. Jde mi o kritický pohled na to, co slyším nebo čtu. Budoucí vývoj dokážeme odhadnout již teď. Když mi dnes někdo řekne, že se v Polsku do patnácti let uvede do provozu jaderná elektrárna, mám dvě možnosti – buď tomu uvěřím, protože to říká nějaký významný politik, nebo použiju kritické myšlení. V tom druhém případě se zamyslím nad tím, jestli má Polsko vybudovaný systém jaderného dozoru. Nebo zda má řadu dalších institucí, které potřebuje, aby vůbec mohlo celý projekt výstavby jaderné elektrárny zprocesovat. A třeba zjistím, že uskutečnění takových plánů je do patnácti let nereálné a do dvaceti let hodně obtížné. Podobné to může být u Německa s tamními plány na budování přenosových vedení. Když se podívám, jak to bylo s realizací takových plánů v minulosti, nejspíš dospěju k tomu, že nějaký rychlý pokrok je v této oblasti jen málo pravděpodobný. Stejné je to s německými vizemi ekonomické efektivnosti a stability dodávek založených jen na obnovitelných zdrojích. Bez Polska a Česka by Německo mělo zásadní problém zajistit provoz své energetiky postavené na myšlence Energiewende. Je zásadní rozdíl, když budujete energetiku pro celou zemi nebo jen pro dvě vesnice. Nemohu spoléhat na to, že vše v oblasti smart grids, obnovitelných zdrojů a malých modulárních reaktorů bude tak ekonomicky efektivní, jak je slibováno, a že to tak spolehlivě bude fungovat. Musím jít cestou ekonomicky nezpochybnitelných rozhodnutí s možností následné korekce.

Pokud někdo v zahraničí sleduje českou energetiku, možná zase dojde k závěru, že se tu žádný další jaderný reaktor pravděpodobně nepostaví…
Proto jsem velice opatrný, chci pracovat systémově a v logicky na sebe navazujících krocích. Akční prohlášení a politické proklamace ještě nikdy nic nepostavily. Jako rodilý Pražák si vždy vzpomenu, že v roce 1983 byl uveden do provozu první kousíček pražského okruhu. Máme rok 2019 a je postaveno asi 52 procent okruhu. A ještě dvacet let se bude stavět zbývajících 48 procent. Takže 92,5 kilometru budeme stavět téměř 60 let. Naším úkolem je ale tento přístup změnit. Proto se také vládní výbor tolik zabývá funkčností státní správy a efektivností povolovacích řízení.

Směřujeme tedy k tomu, že budeme o energetické soběstačnosti uvažovat i na úrovni jednotlivých krajů nebo oblastí Česka. To zní jako argument, abychom stavěli nové jaderné bloky nejenom v Dukovanech, ale také v Temelíně. Zvláště pokud na západě republiky nebudou žádné systémové elektrárny...
Ano, může to tak znít. Ale buďme realisté. Nemůžeme si namlouvat, že zvládneme stavět nové reaktory na dvou místech ve stejný čas. Na to bohužel Česko nemá ani personálně, ani ekonomicky. Plánujme a připravujme projekty, které jsou ekonomicky smysluplné a jsme je schopni v deklarovaných termínech a nákladech zvládnout.

OBNOVITELNÝCH ZDROJŮ BUDE VÍC

Energeticko-klimatický plán ale fakticky počítá s tím, že by tady v roce 2040 měly vyrábět elektřinu tři nové jaderné bloky.
Ano, může se stát, že někdy postavíme reaktory o výkonu do 3600 megawattů, ale určitě ne do roku 2040. Energeticko-klimatický plán počítá jen s velmi malým nárůstem podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny. To není konzistentní s dalšími závazky České republiky. Osobně předpokládám minimálně dvojnásobný nárůst výroby obnovitelných zdrojů. Neočekávám ani dramatický nárůst spotřeby energie. Pokud máme investovat více než 600 miliard  korun do energetických úspor, musí se to někde projevit. Navíc si myslím, že do budoucna už nebudeme exportní zemí jako dosud. Vycházím z toho, že je nesmysl bojovat proti obnovitelným zdrojům a tvrdit, že jsou všechny špatné. Také nevidím důvody, proč bychom neměli zvažovat a vyhodnocovat řešení, která prosazuje Svaz moderní energetiky, ovšem za podmínky jejich odzkoušení v malém měřítku, a teprve po analýze všech ekonomických dopadů rozhodnout o eventuálním využití a rozšíření. Některé vize nerespektují fyzikální zákony a skutečnost, že máme distribuční soustavu se střídavým, a ne stejnosměrným proudem.

Bude ale ten nárůst obnovitelných zdrojů možný bez podpory státu?
Jsem přesvědčen, že například větší fotovoltaické elektrárny se již dnes ve vhodných lokalitách vyplatí stavět bez podpory. Navíc nemůžeme pominout další možný technologický vývoj, ať už v oblasti obnovitelných zdrojů, skladování energie, nebo u malých modulárních reaktorů. Také proto teď nepřicházíme s návrhem stavět tři nové jaderné bloky. Pojďme stavět a uvést do provozu elektrárnu o výkonu do 1200 megawattů a otevřeme si dveře pro dalších 1200 megawattů. Tím bychom nahradili stávající reaktory v Dukovanech a měli bychom jistotu, že nové reaktory stoprocentně využijeme. Zároveň tak využijeme maximální výkonovou kapacitu této lokality.

Vraťme se k úkolům, které vládní výbor zadal ministerstvu průmyslu, potažmo provozovateli přenosové soustavy ČEPS a operátorovi trhu s elektřinou OTE. Znamená to, že se tím překopal dosavadní časový harmonogram Národního akčního plánu pro jadernou energetiku?
Nepřekopal. Všechny úkoly budeme plnit souběžně. Do konce listopadu by nám mělo ministerstvo průmyslu poskytnout odpovědi, které se týkají dlouhodobějších vyhlídek přenosové soustavy, zajišťování energetických potřeb jednotlivých krajů nebo budoucího reálného vývoje v okolních zemích. Tyto odpovědi potřebujeme také proto, aby bylo možné kvalifikovaně zpracovat podklady pro jednání v Evropské komisi o výstavbě nového jaderného zdroje. Snažíme se odchytat vše to, co nám chybělo v celkové mozaice a díky tomu připravit v rozumných termínech výběrové řízení na dodavatele. Moje filozofie je taková, že věci by měly do sebe logicky zapadat a navazovat již od začátku. Samozřejmě že něco bude nutné upřesňovat později, ale mělo by toho být co nejméně.

PODPŮRNÉ SLUŽBY ZA HRANICEMI

Není asi až tak složité odhadnout, k jakým závěrům mohou analýzy ministerstva průmyslu dospět. Pravděpodobně se potvrdí, že německé energetické zdroje budou mít výrazný dopad na fungování naší přenosové soustavy. Co z toho pak bude vyplývat?
Třeba to, že bude nutné nakupovat podpůrné služby, které jsou potřebné pro stabilní fungování přenosové soustavy, nejenom na území České republiky, ale i například v Německu. A že se tu rýsuje scénář, podle něhož bude trh s podpůrnými službami pro celý širší středoevropský region řízen z Mnichova. To samozřejmě přinese zásadní změny, které se budou týkat disponibility a ceny těchto služeb. Na základě zpracovaných odpovědí pak bude nutné upřesnit státní energetickou koncepci z hlediska energetické bezpečnosti státu. Řešení, která se v tomto ohledu přijímají na evropské úrovni, se mohou jevit jako funkční z hlediska celého kontinentu nebo definovaného regionu, ale nemusí dobře fungovat v našich lokálních podmínkách. Toto bychom měli umět v Bruselu vysvětlit a potřebujeme k tomu dostatek argumentů.

Zapojíte se Vy sám do jednání s Bruselem?
Určitě, ale řídit a zodpovídat budu za ta jednání, která se týkají nového jaderného zdroje.

Počkáme si tedy na další argumenty, ale zjevně už máte jasno v tom, že jediným realistickým řešením je tak jako tak stavba dalších jaderných bloků v Dukovanech. A že se v Temelíně zatím další reaktory stavět nemají…
Ze všech zatím dostupných analýz skutečně vyplývá, že jediným rozumným řešením je postavit minimálně jeden blok o výkonu 1000–1200 megawattů v Dukovanech. Na základě dalších analýz je pak možné upřesnit, že potřebujeme dva bloky o celkovém výkonu 2400 megawattů. Ale jít do jednání s Evropskou komisí s tím, že potřebujeme nové reaktory o výkonu 3600 nebo 4800 megawattů, mi nepřijde nejšťastnější. To by bylo velmi složité prosadit, těžko bychom hledali argumenty. A to ne proto, že to tak v roce 2060 třeba bude, ale vzhledem k ideologickému pohledu mnoha zemí a poslanců EU na jadernou energetiku. A to, že vidíme řešení v jádru, má také jasnou logiku. Jaderná energetika je na rozdíl od plynové a uhelné bezemisní. Představa, že nahradím uhlí plynem, který také vytváří emise skleníkových plynů, je podle mého názoru absurdní. Evropská unie možná začne dříve či později prosazovat, že jestliže nevyrobíte dostatek elektrické energie z obnovitelných zdrojů na svém území, měl byste si ji koupit jinde. I to považuji za absurdní, ale z hlediska EU a některých našich sousedů to není nereálné.

CO SE VYPLATÍ ČESKÉMU PRŮMYSLU

Je podle vás důležitým argumentem pro stavbu jaderných bloků také to, že se tím vytvoří nové příležitosti pro český průmysl? Na nedávných Jaderných dnech v Plzni se hodně diskutovalo o tom, co všechno tuzemské firmy v tomto odvětví ještě dokáží a na co už třeba jejich síly nestačí…
Na to není jednoduchá odpověď. Nejdříve si položme otázku, jestli je český strojírenský průmysl schopen vyrábět kvalitní produkty. To určitě je. Jinou otázkou ale je, jestli se mu vyplatí vyrábět nějaký unikátní produkt, který by se uplatnil pouze jednorázově při stavbě jaderné elektrárny v Česku. Český průmysl se může prosadit pouze v případě, že bude dodávat i na jaderné elektrárny v zahraničí – například na stavbách té společnosti, která by získala zakázku v Dukovanech.

Bude tohle úkol také pro vás nebo pro ministerstvo průmyslu, aby se podařilo něco takového prosadit?
Řeknu vám to úplně otevřeně. Nemůžeme spoléhat na to, že přidělíme zakázku v Dukovanech nějaké zahraniční firmě a ta na oplátku v nějaké formě nabídne byznys českým subdodavatelům na jiných stavbách ve světě. To jsme zažili u offsetů při koupi stíhaček a nepamatuji si, že by se nějaký program realizoval. Pokud by někdo něco takového sliboval, bylo by to po této zkušenosti nutné řešit jinak, protože pro mnoho lidí by to bylo málo důvěryhodné. Důležité je, jestli se české společnosti prosazují při dodávkách do jaderných elektráren v zahraničí už dnes. Některé ano, určitě máme špičkové firmy, které jsou v tomto ohledu velmi úspěšné. Ale obávám se, že celkový objem takových zakázek pro české společnosti není nijak závratný. Mluvíme o hodnotě okolo jednoho procenta z celkových zakázek toho či onoho potenciálního zahraničního dodavatele na jeho současných projektech? Možná je to i méně. Nemyslím si, že se díky stavbě dalších reaktorů nějak zásadně zvedne český průmysl. Velmi příznivý dopad by ale tento projekt mohl mít na české školství, výzkum a vývoj. Zvláště v případě, že by nezůstalo jen u stavby jediného bloku. Jde spíše o převedení provozního know-how a schopnosti vlastní správy a údržby zařízení.

V posledních měsících jste hodně mluvil o tom, jakou zodpovědnost při stavbě nového reaktoru má převzít na jedné straně stát a na druhé straně společnost ČEZ. Stát by měl nést rizika toho, že se změní celkové regulatorní prostředí, ČEZ by zase měl počítat s tím, že když – zjednodušeně řečeno – udělá nějakou chybu, zaplatí za ni sám. Ale ještě tu jsou takzvaná tržní rizika. Co když dodavatel nebude schopný stavbu realizovat za předpokládanou cenu, protože se neočekávaně změní ceny jednotlivých subdodávek?
Pokud se bude prodražovat stavba, protože investor či dodavatel nefunguje tak, jak by měl, určitě to není záležitost státu. To je věc smluvního vztahu mezi investorem a dodavatelem, příslušných penalizací nebo bankovních garancí. A pochopitelně záleží na způsobu řízení stavby.

DODÁVKA NA KLÍČ, NEBO „OSTROVY“

Veškerá rizika v této oblasti by tedy měl převzít dodavatel. Z praxe ale víme, že při stavbách jaderných elektráren vznikají obrovské spory a není úplně jasné, kdo za co nese odpovědnost…
Tím se dostáváme k mnoha různým úvahám, který dodavatelský model je nejvhodnější. A zda je tím nejlepším modelem dodávka na klíč, kdy mnohdy dochází k takovému zápasnickému klinči mezi investorem a dodavatelem. Pak může trvat poměrně dlouho, než se obě strany dohodnou, celá stavba se protahuje a prodražuje. Důležité je, abyste měl jako investor vůči dodavateli silnou pozici. To, jaká je vaše vymahatelnost práva vůči potenciálním dodavatelům, musí být jedním z klíčových kritérií výběrového řízení. Potřebujete také dostatečný finanční aparát ve formě bankovních garancí či jiného podobného instrumentu, který vaši vyjednávací pozici posiluje. Musíte počítat s tím, že vaše pozice je dobrá, když probíhá výběrové řízení, ale později se logicky zhoršuje.

To je jeden možný postup. Také se ale uvažuje tom, že se celý projekt stavby nového jaderného reaktoru rozdělí na více zakázek. Už se vyjasňuje, kterému modelu dáte přednost?
Je tu možnost rozdělit celkovou zakázku na větší počet takzvaných balíčků. Ale nesmí to skončit jako na Slovensku v případě dostavby jaderné elektrárny Mochovce. Lepší je filosofie ucelených ostrovů dodávky. Pojďme se poučit z toho, co už se někde ve světě stalo. Mohl bych uvést také příklad Bulharska, které si zase v případě jaderné elektrárny Belene vzalo dodavatele na klíč. Bulhaři nakonec zjistili, že nejsou schopni tento projekt realizovat a kontrakt s ruským dodavatelem ukončili. Dceřiná společnost Rosatomu pak na Bulharech v Ženevě vysoudila odškodné, včetně ušlého zisku ve výši přes 16 miliard korun. Slováci se naopak rozhodli, že půjdou cestou většího počtu zakázek – desítek balíčků, ať v rámci jaderného nebo konvenčního ostrova. Výsledkem je zdražení celého projektu na dvojnásobek. Tedy plus 78 miliard korun.

Oba modely tedy mají své pozitivní i negativní příklady?
Ano, oba modely mohou fungovat, ale je nutné si uvědomit jejich nevýhody a ty eliminovat. Během letoška bychom si rádi vyjasnili, který model bude vhodnější v našem případě. Co bych ovšem již nyní vyloučil, je diskuze o balíčcích, spíše bych jako o druhé alternativě hovořil a uvažoval o ostrovech dodávky. Tedy jako v případě prvních dvou bloků Temelína, maximálně o třech ostrovech. Ale znovu zdůrazňuji, nejdříve to probereme na expertní úrovni a následně to budeme diskutovat s potenciálními dodavateli. Teprve potom přijdeme s uceleným a argumentačně podloženým názorem do Stálého vládního výboru.

ENERGETIKA, NIKOLIV FILMOVÁ STUDIA

Myslíte, že chystaná smlouva mezi státem a společností ČEZ může uspokojit její minoritní akcionáře, kteří výstavbu nového reaktoru odmítají? Asi budou mít pořád pochybnosti ohledně ekonomického smyslu tohoto projektu…
Pochybnosti musíte kvantifikovat, pokud mají být relevantní. Asi těžko můžete mít pochybnosti ohledně toho, že energetická společnost investuje do energetického zdroje. Její akcie si kupujete s vědomím, že tato společnost provozuje energetický byznys, nikoliv třeba televizi nebo filmová studia. Nota bene, když tato společnost dlouhodobě deklaruje, že bude obnovovat jadernou energetiku a bude stavět nový jaderný zdroj. Minoritní akcionáři by určitě nemohli být nadšeni v případě, že by museli provoz elektrárny dotovat a že by na tomto projektu tratili. Nic takového ale nikdo nechce.

Je ještě ve hře možnost, že by do dceřiné společnosti ČEZ, která bude investorem stavby nového reaktoru, vstoupil dodavatel jako menšinový akcionář?
Nepředpokládám to z jednoho prostého důvodu. Dnes vidíte, že ČEZ čelí problému systémové neshody mezi majoritním a některými minoritními akcionáři s podílem lehce přes jedno procento. A teď si představte, že máte dodavatele jako minoritního akcionáře investorské společnosti ve výši 30 a více procent. To může a nemusí fungovat, záleží na tom, jaké jsou v konkrétním případě motivace toho či onoho dodavatele. Naší maximální snahou musí být předcházení potenciálním problémům, a ne jejich vyvolání a následné řešení před televizními kamerami.

A co vstup finančního investora?
V médiích se dnes píše o tom, že by nový blok mohl stát 140 miliard korun nebo o něco více. I kdyby to bylo více, myslíte, že jde o vysokou částku, jestliže se bavíme o době výstavby pěti až sedmi let? Část těchto prostředků navíc bude investována s předstihem. To přece není nějaká závratná zátěž, která by mohla zruinovat investora typu společnosti ČEZ, ohrozit vyplácení dividend nebo nějak zahýbat s českou ekonomikou. Podle mě je takový projekt zvládnutelný i bez vstupu finančního investora.

Souhlasíte s tím, že nové bloky není možné stavět podle zákona o zadávání veřejných zakázek?
Souhlasím s tím, že pokud budeme stavět a soutěžit podle zákona o zadávání veřejných zakázek, může to celý projekt prodloužit řádově o roky. V nejhorším případě bude nutné tendr opakovat. Navíc nesoutěžíte jednu stavbu, ale desítky, které na sebe navazují. A je jasné, co by takové prodloužení o tři nebo čtyři roky znamenalo. Představte si, že si dnes začnete vybírat auto ze současných modelů, ale celý proces výběru ukončíte ne za tři nebo čtyři roky, ale za šest či více let. To už budou na trhu úplně jiné modely aut. Navíc teprve po podpisu kontraktu přijde dlouhá víceletá fáze stavebního řízení. To ale není argument k nerespektování zákona. Skutečným argumentem je možnost či nemožnost uplatnění a zajištění bezpečnostních zájmů státu.

Bylo by vhodné uplatnit takzvanou bezpečnostní výjimku a vyhnout se tak striktnímu uplatňování zákona o veřejných zakázkách?
Musíme prověřit, jestli v rámci výběrového řízení podle zákona o zadávání veřejných zakázek dokážeme v každé jednotlivé fázi přípravy a realizace projektu zajistit bezpečnostní zájmy státu. Teprve potom se dá na tuto otázku zodpovědně odpovědět.

Autor

• Žižka Jan