EU přiblížila konec výroby oceli v ČR po roce 2025

V únoru potvrdí Evropský parlament definitivně dohodu o reformě evropského systému obchodování s emisními povolenkami, která vzešla z dvouletého vyjednávání mezi institucemi EU (parametry viz příloha). Ocelářská unie analyzovala uzavřenou dohodu a vyčíslila dopady na největší české hutní podniky. Těm hrozí reálný konec, pokud Česko po vzoru dalších zemí EU nezavede kompenzaci nepřímých nákladů na povolenky, a pokud EU nedokáže zajistit férovou konkurenci mezi evropskými výrobci oceli a dalších globálně obchodovaných produktů a producentů ze třetích zemí, kde průmyslové firmy nenesou žádné dodatečné náklady na emise CO₂ apod.

Miliardové náklady na povolenky

Dopad reformy závisí na vývoji ceny emisních povolenek, přičemž jedním z deklarovaných cílů reformy je zvýšit cenu povolenky tak, aby se energetickým firmám vyplatilo investovat do „zelenějších“ technologií či zachycování uhlíku. V případě nejvíce reálné střední varianty vývoje ceny povolenky, podle níž by cena měla stoupnout z 11 € v roce 2021 až na 39 € v roce 2030, zaplatí jen dvě největší hutě s integrovanou výrobou oceli v Česku za 10 let na povolenkách přes 16 miliard korun. V případě pesimistické varianty by to bylo dokonce přes 22 miliard. „Na konci období nás nákup povolenek bude stát 3,8 miliardy korun ročně. Přitom součet zisku obou společností za rok 2016 je jen 2,7 miliardy korun. V takovém případě nedává ve střednědobém horizontu logicky smysl zachovat v Česku výrobu surového železa a oceli,“ říká Jan Czudek, předseda správní rady Ocelářské unie a generální ředitel a předseda představenstva Třineckých železáren.

Náklady na povolenky zdraží evropskou ocel a učiní jí nekonkurenceschopnou. To povede k efektu známému jako únik uhlíku, kdy se výroba jednoduše přesune do jiných částí světa, od Číny přes Rusko po Irán a Indii. V místech, kde neplatí pravidla bruselských úředníků, přitom při výrobě vznikne kvůli zastaralé technologii až o 50 % více CO₂ na tunu oceli než v EU.

Podmínky zachování produkce v Česku

Šance na udržení výroby v Česku, a tedy i téměř dvou desítek tisíc přímých a dalších desítek tisíc nepřímých pracovních míst a souvisejících přínosů pro státní pokladnu (viz poznámka), spočívá na národní úrovni v zavedení kompenzace nepřímých nákladů a využití výnosů s aukcí povolenek na spolufinancování ekologických investic. Na evropské úrovni pak v alokaci volných povolenek ocelářům tak, aby na rozdíl od dnešní situace skutečně pokryly reálné emise CO₂ nejlepších evropských hutí. Dále je třeba na evropské úrovni přijmout taková opatření, která zajistí důslednou ochranu před neférovými dovozy ze třetích zemí, které nemají odpovídající zákony na ochranu životního prostředí a pracovníků.

„Česká republika jako jedna z mála průmyslových zemí EU nemá mechanismus na dorovnání dodatečných nákladů vzniklých podnikům v cenách energií kvůli nákladům energetických podniků na povolenky. Systém funguje například v Německu, Francii či na Slovensku, a my již brzy chceme na toto téma zahájit jednání s vládou,“ říká Daniel Urban, ředitel Ocelářské unie. Bez kompenzace těchto nákladů jsou čeští oceláři v konkurenční nevýhodě proti firmám z jiných zemí EU.

Druhou podmínkou je, aby Evropská komise přepočítala tzv. benchmarks, podle nichž se výrobcům oceli přidělují povolenky zdarma. Tyto benchmarks jsou dnes tak nízké, že ani nejlepší výrobci v EU s nejnižšími emisemi CO₂ na ně nedosáhnou. To uměle zvyšuje deficit povolenek, kdy oceláři dostávají méně, než k výrobě potřebují. Komise má jedinečnou šanci tuto situaci napravit, a srovnat tak postavení ocelářů s ostatními odvětvími evropského průmyslu.

A konečně potřebujeme důslednou a funkční ochranu evropského trhu před dovozem oceli ze zemí mimo EU za pokřivené ceny. V souvislosti s koncem dělení ekonomik na tržní a netržní a zavedení nových nástrojů na ochranu obchodu (TDI) slíbila EU nejen zkrácení lhůt při zavádění cel, ale i zohlednění sociálních a environmentálních standardů v zemi původu při jejich výpočtu. „Stejně jako je nepředstavitelné, že by dodavatelé potravin ze zemí mimo EU nemuseli plnit zdravotní podmínky pro evropský trh, tak pokud EU chce být ekologická v oblasti CO₂, měla by uplatňovat poplatek za vypuštěné emise i u oceli a dalších komodit vstupujících na společný trh. Rozhodování o uvalení cel a jejich spravedlivé výši by mělo být rychlejší, aby odpovídalo vývoji trhu,“ dodává Daniel Urban.

Autor

• (red)