Atomový restart?

• Foto

Britská a česká diskuse o stavbě nových atomových bloků mají v posledních letech hodně společného. V obou zemích se znovu a znovu hledají způsoby, jak do těchto projektů zapojit stát, bez jehož významné účasti zkrátka není možné takové stavby realizovat nikde na světě. Ekonomický model, který známe z Británie a Česka, má ovšem hodně daleko třeba k Rusku, Číně nebo i Jižní Koreji. Přímé zapojení státu u nás naráží na odlišné představy o tom, jak má fungovat tržní hospodářství. A někdy také na naivní úvahy, podle nichž by vše mohl zvládnout sám soukromý či polosoukromý investor.

Britové přesto byli podle dostupných informací ochotni ve Wylfě udělat velké ústupky. Londýnská vláda už snad dokonce uvažovala o majetkovém vstupu do projektu – zcela v rozporu s dosavadními britskými představami, a byla ochotna zároveň zajistit dluhové financování. Zřejmě ale očekávala větší podíl na financování také od Japonců, ať už od společnosti Hitachi, nebo od japonského státu. To, že celý projekt zkrachoval – aspoň prozatím – může mít více důvodů. Londýn má nyní vzhledem k brexitu spoustu jiných starostí, také se objevily pochybnosti, jestli by vůbec příslušné orgány mohly podobnou formu státní pomoci schválit.

Češi proti proudu

Zatímco Britové nyní zabředávají do tvrdé reality brexitu, která momentálně ochromuje jejich akceschopnost i v jaderné energetice, Češi v posledních týdnech vysílají do světa jiné signály. Výstavba nových atomových bloků v Evropské unii nevypadá vůbec nadějně, Praha se ale minimálně hlásí k tomu, že se – společně s Finy a Maďary – pokusí tento nepříznivý stav zvrátit.

Jistě, je možné namítnout, že příprava stavby nových reaktorů v Dukovanech (o Temelíně už ani nemluvě) nabrala velké zpoždění. Češi už sice mají od letošního února jasno v tom, že by měl stát uzavřít příslušnou smlouvu se společností ČEZ, ale konkrétní detaily ohledně finančního modelu stavby a zvládání jejích rizik zůstávají nejasné. Na druhé straně nový vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl zatím působí dojmem, že postupně přece jen začíná jednotlivé problémy řešit. Kromě základní představy o nastavení vztahů s firmou ČEZ přichází i s jasným časovým scénářem celého procesu (například o vítězi dodavatelského tendru má být rozhodnuto do roku 2024).

Odpor vůči myšlence, že by se měl stát (nebo státem stoprocentně ovládaná společnost) přímo zapojit do stavby nových reaktorů, se ukázal být v Česku podobně silným jako v Británii. To, že už nyní máme jasno aspoň v tom, jaké má být základní rozdělení rolí mezi státem a společností ČEZ, přináší zastáncům jádra určitou úlevu. Stavět nové reaktory má ČEZ, stát mu ale pomůže – ať už budeme používat pro jeho kroky slovo garance, nebo raději ne, protože není politicky populární.

Stát by se měl ve smlouvě se společností ČEZ fakticky zavázat, že pokud projekt výstavby nových reaktorů z nějakého důvodu ztroskotá, převezme dosavadní náklady elektrárenské společnosti – i s celým projektem, který pak bude muset buď utlumit, nebo potenciálně hledat nějaké způsoby jeho oživení. Tento postup se netýká případů, že by se projekt výstavby dostal do problémů kvůli pochybením na straně ČEZ. Každopádně by dohoda se státem měla managementu ČEZ umožnit, aby uvolnil finance pro přípravnou fázi, aniž by čelil žalobám, že „vyhazuje peníze do černé díry“. Dojednání konkrétní smlouvy ale může být ještě hodně tvrdým oříškem.

Základem jsou levné peníze

Naprosto jasná představa každopádně nyní panuje v tom, že stát by měl pomoci investorovi získat „levné peníze“. Sám Jaroslav Míl mluví o tom, jaký obrovský rozdíl v konečné ceně elektrárny hraje to, jestli jde o čistě komerční půjčky, nebo o financování, za které fakticky ručí stát. V tomto ohledu se stal odstrašujícím příkladem zatím nejpokročilejší současný projekt výstavby jaderné elektrárny v Británii – Hinkley Point C. Tam britský stát omezil svoji roli na to, že poskytl investorovi – francouzské společnosti EDF – garantovanou cenu elektřiny z budoucích reaktorů podle modelu Contract for Difference, aniž by se staral právě o zajištění levných peněz. Ačkoliv se zpočátku takové řešení zdálo být „tržně konformním“, i v samotném Londýně už dnes připouštějí, že u dalších staveb tudy cesta nevede.

Není vyloučeno, že pokud se Britové v přípravě dalších projektů vzpamatují, mohou inspirovat ohledně dalšího postupu i Čechy. Londýn se loni začal zabývat modelem, že by jaderné elektrárny zařadil do regulovaných aktiv – podobně jako přenosové či distribuční sítě. Vykročení tímto směrem je ale hodně nejisté, takový postup by si žádal významné změny v legislativě.

Nyní se ukazuje, že ochotu k jisté kreativitě nepostrádají ani Češi. Během příštích měsíců se teprve ukáže, co vše by mohla smlouva mezi státem a společností ČEZ zahrnovat, může jít i v mezinárodním srovnání o originální model. Originalita na druhé straně neznamená vždy výhodu – posuzování Bruselu, zda smlouva nezahrnuje nepřípustnou státní podporu, se může ukázat jako hodně komplikované.

Z pohledu zastánců jádra je příslibem vcelku jasně deklarovaná ochota vlády, vládního zmocněnce i společnosti ČEZ pohnout se v rámci přípravy stavby nových reaktorů konečně z místa. Hledání odpovědi na otázku, jestli to bude skutečně znamenat další rozvoj jaderné energetiky v Česku, ale zatím pořád spíše připomíná věštění z křišťálové koule.

Autor

• Žižka Jan