„Šetření na přípravě projektů a kvalitním inženýringu nedopadá dobře,“

• Foto

Vznikli jste v roce 2016, v době, kdy se mnoho firem potýká s nedostatkem zakázek… Mnoho firem z oboru energetického strojírenství je v insolvenci. Přesto je jednou z vašich klíčových oblastí energetika… Proč?
Ještě než se dostanu k odpovědi na váš dotaz, rád bych uvedl, že personál naší firmy tvoří především inženýři se zkušenostmi s řízením a projektováním velkých investičních celků. Své řady aktuálně rozšiřujeme i o kvalitní lidi z dalších projekčních společností. V současné době tvoří náš tým cca 28 inženýrů. Je pravdou, že energetika je v útlumu a na firmy krize dopadá. Věřím, že se časem velké energetické projekty rozjedou. Hlavně v oblasti nakládání s odpady. Skeptický jsem v oblasti budování nových velkých projektů uhelných, plynových či jaderných elektráren.

Věříte spíše v rozvoj ZEVO nebo jiný způsob nakládání s odpady?
Bohužel, i v tomto směru je složité cokoliv predikovat. Nevíme, zda se půjde cestou ZEVO, nebo MBÚ. Rok 2024 a zákaz skládkování se přitom blíží. Tipuji, že to dopadne tak, že skládkaři před tímto datem oznámí, že vzhledem k nedořešené legislativě nebyli schopni připravit projekty, které problematiku řeší. Pak teprve nastane ten opravdu velký problém: „Kam s ním?“ Ani spalovnu ani MBÚ totiž nikdo nepostaví za dva ani za tři roky. Byl jsem u přípravy projektů ZEVO v Brně, v Karviné i Chotíkova… Jen povolovací proces trvá minimálně dva roky. Takže skládkaři budou pravděpodobně chtít přechodné období, výjimky aby projekty mohli připravit a realizovat.

Máme zkušenosti s výstavbou ZEVO. Víme, že jde o zařízení efektivní, technologicky propracované, funkční a ekologické. Takže bych byl spíše pro ZEVO. MBÚ je již opravdová fabrika, s technologiemi, množstvím zaměstnanců, energetickou spotřebou, s produkty, které bude někde potřeba udat a součástí které je administrativa spojená s evidencí odpadu a recyklovaných frakcí. To není skládka „s jedním člověkem na bráně a jedním bagristou, který odpad zahrabává do země“.

Jaké zakázky jsou pro vás zajímavé?
Zajímavé jsou vždy všechny, ale řešíme u každé zakázky to, zda na to máme kapacitně či finančně, zda pro nás není akce v něčem nadmíru riziková. Nejde nám o astronomickou marži, ale ani nemíníme brát zakázku, jejíž ekonomický přínos je mínusový. Dělat zakázky jen pro obrat je špatnou cestou. V současné době se podílíme na převážně zakázkách v oblasti inženýringu v hodnotách projektů do 15 milionů korun při obratu cca 100 milionů korun ročně, přičemž klíčovým projektem pro nás byla supervize výstavby a uvedení do provozu kompresorové stanice pro tranzitní plynovod pro společnost Lukojl. Chceme se časem stát dodavateli na klíč, čili EPC kontraktorem i větších akcí a mimo inženýring zajišťovat i dodávky celků. Miliardové zakázky považujeme v současnosti pro společnost naší velikosti v mnoha směrech za hazard.

O českých firmách se ale říká, nebo říkalo, že velké miliardové EPC kontrakty umí…
Tři velcí EPC kontraktoři, čili Vítkovice, KP Ria a ČKD PRAHA DIZ, dopadli tak, jak dopadli. Osobně si myslím, že chybou bylo to, že řešili mnoho velkých projektů najednou a přecenili své síly. Ty, kterým se třeba ČKD PRAHA DIZ věnovala naplno, dopadly dobře, na další však již neměla firma dostatek kapacit, především inženýringových a projekčních. To byla chyba. V Česku tak již, podle mého názoru, není v současné době dostatečně silný EPC kontraktor, který by byl schopen úspěšně realizovat velké miliardové technologické zakázky na klíč.

Pracujete v oboru desítky let. V čem se nyní EPC kontrakty liší a realizují jinak než dříve?
V posledních letech jsem sledoval několik negativních trendů – šetření na inženýringu, šetření ve fázi příprav. Když je projekt udělán precizně, šetří se tím čas a finance v další fázi výstavby. Daleko více se dříve proto řešila kontrola návrhu projektu. Řešily se detaily, protože víme, že ďábel tkví v detailech.

Šetří se i na pozicích řízení výstavby, resp. vyhodnocování progresu přímo na stavbách – to je další Achillovou patou. Každý den by se mělo přece vyhodnocovat, co se na stavbě udělalo. Když jsou kontrolovány procesy, je to pak i věc psychiky a přístupu všech lidí na stavbě. Operativně je potřeba reagovat na skutečný stav. Líbí se mi, jak to dělají třeba Rusové v rámci výstavby svých jaderných elektráren. Jsou jedni z mála, kteří dodržují harmonogram. Za tím stojí právě přítomnost specialisty na stavbě, který má starosti kontrolu skutečného stavu plnění harmonogramu. U nás je situace zcela jiná a část investorů nebo vítězů výběrových řízení uvažuje takto: Nač silný inženýring, nač kontroly na stavbě? Vždyť nic nesvařují, nemontují, netvoří žádnou přidanou hodnotu?! Tak na nich ušetříme….

Jako nepříliš funkční a dobrý je podle mě i systém internetových aukcí. U investičních celků naplno se projevuje nesmyslnost principů „nejnižší ceny“. Měli bychom to vztáhnout na sebe, když si kupuji auto nebo oblečení. Pokud bychom se řídili pravidlem nejnižší ceny, tak máme všichni stejné levné auto, stejné levné oblečení. Ale každý přece chce jezdit v autě, jaké se mu líbí, je bezporuchové a funkční, oblečen tak jak se mu líbí. V rámci investičních celků se taktéž přece nemůžeme chovat jako v rámci slevových akcí na paštiky v supermarketech. Firmy, které v aukci vyhrají zakázku, pak musí logicky pracovat s nižší marží, případně musí šetřit na materiálech, lidech, na kontrole kvality. Chápu, že nikdo nechce dávat zbytečně peníze navíc, ale dostali jsme se již za hranu. Investora by především měly zajímat reference zájemců, zkušenosti jeho zaměstnanců, systém řízení projektu atd. o jeho zakázku a sám by si asi měl uvědomit, že za nejnižší cenu nedostane nejvyšší kvalitu a investiční projekty se staví na roky a levné materiály a řešení se projeví možná těsně po skončení záruční doby. Jsem optimista a věřím, že dojde k nějaké změně a k návratu k selskému rozumu.

Komplikované jsou zřejmě i vztahy mezi jednotlivými účastníky realizace…
Samozřejmě, vše co jsem uvedl, pak může mít dopady na to, že si mnohdy nevěří investor-dodavatel-subdodavatelé. Soupeří mezi sebou, myslí si jeden o druhém, že vydělávají na něčí úkor. Než, aby spolu komunikovali a spolupracovali, tak téměř válčí. Vztahy na některých stavbách nejsou ideální a má to vše negativní dopady do výsledku. Ještě se vrátím k projektu Chotíkov. V tomto směru si myslím všechny strany vycházely vstříc a po technické stránce dopadl projekt výborně.

Ve vašich prospektech jsem našel i část o elektromobilitě. Toto je tedy taktéž váš předmět zájmu?
Ano. Elektromobilita je trendem, dá se říci nezadržitelným. Je ale potřeba se poučit z chyb, které třeba udělali Norové. Masivně podporovali rozvoj elektromobilů, ale zapomněli nějak na rozvoj infrastruktury. Nyní se tam prodává cca 30 procent aut v elektrické verzi, které ale mají problém s tím, kde najít místo k dobíjení. Výstavba infrastruktury bude velice dlouhá a náročná. Nedokážu si představit, jak se bude v centrech měst řešit dobíjení velkého množství aut. Deset aut potřebuje řekněme megawatový zdroj. A to bude nějaká baterie, nebo kogenerační jednotka? Povolí někdo kogeneračku v centru města nebo někde u parkoviště? Nebo se bude proud odebírat ze sítě? I dobíjení většího počtu aut v satelitních městečkách může být problém. A kde se bude vyrábět ta elektřina v síti? Za kolik bude moci majitel dobíjecího místa prodávat elektřinu? Množství otázek, které by měla nějakou legislativní úpravou vyřešit vláda. I v tomto směru je zatím složité vytvořit byznys plán.

Míříte tedy k tomu, stát se inženýrsko-dodavatelskou společností. Časem i výrobní?
Výrobní kapacity nejsou na pořadu dne, ale zvažujeme, zda bychom do našeho týmu přizvali například manažera výstavby, čili stavební dozor. Nikoliv svářeče a montéry, ale člověka, který věcem rozumí a dokáže kontrolovat kvalitu provedení.

Působíte na trhu přesně rok. Co se vám za tuto dobu podařilo?
Za tuto dobu jsme například byli jako supervizoři u montáže a spouštění kompresorové stanice plynovodu v Rusku. Dokončujeme i dokumentaci skutečného provedení ZEVO Chotíkov. Chotíkov je, podle mě, po stránce technické mimořádně úspěšný projekt. K problémům s odebráním stavebního povolení ve fázi, kdy stavba stála se snad ani nemá cenu vyjadřovat.

Roman Klobouček
Vystudoval Střední průmyslovou školu v Přerově. V roce 1990 ukončil studium na VUT v Brně (Fakulta strojní, obor: Obráběcí stroje). V roce 2006 získal titul MBA na Nottingham Trent University. Po škole začal pracovat ve společnosti Sigma Hranice dodavatelský závod, pak nastoupil do firmy Chemoprojekt, kde pracoval 16 let. Následně působil pět let ve firmě Centroporojekt, tři roky v ČKDPRAHA DIZ. V uvedených firmách působil na pozicích projektant, projektový manažer, ředitel inženýringu, ředitel projektů, jako obchodní a výkonný ředitel. Před rokem získal důvěru strategického investora Pactio Invest a. s. a spolu s ním založil společnost EG Engineering, a.s., ve které je generálním ředitelem a předsedou představenstva.

Autor

• Ing. Cieslar Stanislav