Odpálit strategické sítě je poměrně snadné

• Foto

Ve svých pamětech píšete, že kritická infrastruktura České republiky je zoufale nepřipravená, v čem konkrétně?
Má to několik poloh. Problém je, že plány krizové připravenosti jsou mnohdy dělány velmi formálně. Mají sice náležitosti zákona, nebo usnesení vlády, které se vztahuje k zákonu  číslo 240 o krizovém řízení, ale v mnohém jsou nepoužitelné. Je to obrovský sumář informací a nejsem si úplně jistý, že krizové štáby, nebo krizové skupiny, jsou schopné podle nich fungovat v případě, že krize nastane. To je první věc.

Druhá věc je ještě horší. Stát není vždy schopen vymoci po privátních subjektech kritické infrastruktury, aby fungovaly v jeho prospěch. Když jsem dělal s kolegou Šedivým cvičení Blackout Praha 2014, mobilní operátoři chodili na jednání na krizový štáb Prahy jen do doby, než jsme od nich něco chtěli. Pak nereagovali ani na dopisy primátora.

To samé řetězce jako Tesco, které s námi úplně odmítlo komunikovat. Přitom nechápou, že je potřebujeme v systému nouzového zásobování obyvatelstva, ale zároveň jsme schopni jim v případě krize zajistit odbyt alespoň nějakých základních potravin a podobně. Takže to je veliký problém.

Jsou samozřejmě subjekty, které jsou relativně dobře připraveny na některé typy krizí, neházím všechny firmy do jednoho pytle. Především energetičtí giganti, jako je ČEZ a PRE.

Co firmám chybí?
Samospráva nebo stát by měl oslovit subjekt kritické infrastruktury, který je privátní, a řekne mu: „Ze zákona od vás budeme v případě krize potřebovat to a to, chceme, abyste na to byli připraveni, a chceme, abyste si za tímto účelem zpracovali příslušnou krizovou dokumentaci.“ Tohle mi tady často chybí. A pokud je reakce negativní, musí mít nástroj, jak firmy ke spolupráci přimět. Aby pochopily, že v případě vážné krize musí pro občany fungovat. A bavme se pak i o nějaké finanční kompenzaci na straně jedné a edukativní roli státu na straně druhé.

Dnes je garantem krizového řízení hasičský záchranný sbor, což dlouhodobě kritizujete. Proč?
Dle mého mínění si vzal příliš velké sousto. Často substituuje i orgány samosprávy a podobně. Pokud mají soukromé subjekty fungovat pro stát, tak jim také někdo musí říci, jak to udělat. Ne každý manažer, každý vlastník soukromé firmy, která má určitou roli pro stát, ví, jak na to. Nemůžeme to od něho ani úplně očekávat. Tady určitá edukativní role státu a hasičského záchranného sboru není ideální.

Míříte k tomu, aby se zodpovědnost přerozdělila. Druhá věc je, jaké donucovací nástroje může stát použít, když říkáte, že službu nemůže vymáhat?
To je otázka zákona číslo 240 o krizovém řízení.

Takže musí být novelizován.
Pokud stát myslí krizové řízení vážně a bude opravdu chtít, aby privátní společnosti fungovaly, tak asi bude muset.

Jaká jsou největší rizika pro manažery, která by měli brát v potaz a podle vás neberou?
Základem každé firmy je, umět zasadit bezpečnost do rámce podnikání. Aby ji management úplně nepodceňoval, ale zase aby bezpečnost nepožírala peníze na rozvoj firmy. 

Bezpečnost neexistuje jen ve vztahu ke krizovému řízení, ale jde i o bezpečnost v podniku samotném - bezpečnost fyzická, objektová nebo kybernetická. Musí vnímat, že nežijí ve vzduchoprázdnu, nežijí ve sterilních podmínkách, ale žijí v podmínkách, které se mohou lišit podle toho, co mají za předmět podnikání a v jakém se nacházejí prostoru. 

Musí pochopit, že předmět podnikání společnosti může být ohrožen i záležitostmi, jako je bezpečnost. Že můžeme ztrácet informace, že si je nehlídáme dostatečně a tím pádem ztrácíme i konkurenceschopnost, protože nevíme, kdo nám je krade. My ani nevíme, že přijdeme o výběrové řízení, protože netušíme, že nám klíčové informace někdo vyfoukl. Jde o bezpečnostní povědomí, které pak usnadňuje i roli státu, pokud dojde na krizi.

Dělal jste řadu případových studií bezpečnosti, jaké máte zkušenosti z energetiky?
Dělali jsme s kolegou Šedivým pro ČEZ, ČEPRO, PRE, E.ON a další firmy. Myslím, že máme docela představu. Jenom potřebuji říct, že v nějakých detailech, nebo bližších věcech, jsem vázán samozřejmě mlčenlivostí.

Oslovil jste vy je, nebo tyto firmy vás?
Musím říci, že primárně šlo o požadavky od nich, což vyplývá z toho, že si byly vědomy, že potřebují ten standard nějakým způsobem navýšit. Pro takovou společnost se vždycky dobře dělá a je lhostejno, jestli je soukromá nebo státní. Když ví, že to potřebuje a vy se jí snažíte dát tu nejlepší práci, nejlepší know-how, tak je to vždy oboustranně prospěšné.

A dá se z těch případových studií zobecnit několik slabých míst, jež energetika má? Protože nejde pouze o velké firmy, ale jsou tady stovky strojírenských firem…
Já samozřejmě nemůžu mluvit za všechny. Ale vezměme si jako model Prahu. V Praze nemusí být vyřazeny rozvodny, ale stačí, že vám někdo vyhodí pár sloupů páteřních sítí a máte vystaráno. Praha nemá žádný krizový ostrovní provoz. V případě většího blackoutu je to obrovský průšvih, který neřešila ani jedna politická garnitura.

Vždycky byl u moci na magistrátu někdo jiný než ve vládě. Byť Praha měla požadavky, které byly logické, tak jí stát nepomohl. Dám příklad. My jsme v případě blackoutu potřebovali, aby stát rozhodl, kolik výkonu z Mělníka a z Kladna přijde do Prahy v případě krize, protože v momentě, kdy bude blackout na území Prahy, tak bude samozřejmě i na území Středočeského kraje a hejtman Středočeského kraje se může rozhodnout, že do Prahy nepošle nic. A na to by měla být Praha dopředu připravená.

A ostatní města nemají problém?
Plzeň má Křetínského elektrárnu, Brno vlastní záložní zdroje, ale Praha nic. A Praha jako hlavní město, čítající milion a čtvrt obyvatel, by si něco takového zcela určitě zasloužila. Teď je samozřejmě otázka, v jakém výkonu a za jaké peníze.

Co přenosová soustava?
Pokud jde o ČEPS, jejich sloupy jsou v podstatě nechránitelné, protože jich je jednoduše strašně moc. Můžeme vymýšlet způsoby, jak je chránit, ale je to v podstatě neřešitelný problém. To samé platí pro ČEZ Distribuce. Ještě teď si pamatuji, jak se před dvěma lety pokusili odpálit na severu Čech sloup ČEZ distribuce. Pokud bude někdo chtít, udělá to zase.

Jaká jsou ještě další rizika v energetikách?
Jednoznačně právo na informace. Donedávna - z mého pohledu podle neopodstatnitelného práva na informace - bylo zřejmé, kudy vstupují produktovody do skladů ČEPRO a kudy odchází. Proč by tohle měl běžný občan vědět? V podstatě dáváme návod, jak na něj zaútočit. Nikdo nemusí vědět, kudy vstupuje produktovod například do Loukova. Nebo vědět, jak to vypadá v Roudnici, kde jsou ještě sklady PHM pro Severoatlantickou alianci. Tohle bychom měli řešit velmi opatrně. Jsou věci, které mají být utajovány. Jsou věci, které mají fungovat v neveřejném režimu, protože fungují pro stát.

Takže odpálit dnes strategické sítě je poměrně snadné.
Já se obávám, že máte pravdu.

Kolik by Praha potřebovala „blackoutových“ elektráren?
Dostali bychom se k číslu 300 MW. Je potřeba si definovat, co jsou vlastně bazální funkce Prahy. Co je nepřekročitelné minimum, které musí Praha zachovat. Pak musí být jasno v tom, že nemůžeme mít náhradní systém, který bude funkční jako ten mírový. To prostě nejde. Musí být zřejmé, že řada důležitých subjektů musí mít náhradní zdroje minimálně na 72 hodin. Spoléhat na hasiče, je naivní. V případě blackoutu bude Praha celá zablokovaná. Takže kdo bude co vozit? Jak to bude vozit? Máme jenom sto devadesát osm hasičů ve službě.

Na celou Prahu?
Na celou Prahu. To je strašně málo. Je potřeba si říci, a já to vím, byl jsem členem celorepublikového krizového štábu, že systém naběhne, ale s nějakým zpožděním. Správa státních hmotných rezerv také naběhne s nějakým zpožděním, ale je potřeba, aby všechny klíčové subjekty nějakým způsobem naběhly. Aby ti, co mají náhradní zdroje, které nenastartují sami, věděli, kdo jim je nahodí. Aby se nespoléhali, že přijedou hasiči. Aby si zajistili potřebnou energii. A pokud má náhradní zdroje na čtyři hodiny, že to je strašně málo. My jsme měli i takové subjekty, které v případě krize neměly připraveny vůbec žádné náhradní zdroje, a to jsem považoval za katastrofální věc. Například psychiatrická léčebna v Bohnicích neměla žádné náhradní zdroje, neboť se její vedení zřejmě domnívalo, že si pacienti nevšimnou, že nejde elektřina, nebo že ji nepotřebují.

Blackout je brutální krize, ale máte jednu obrovskou výhodu, víte dopředu, co vám na elektřinu funguje, co vám najednou nepůjde, a když máte dobrou inventuru v náhradních zdrojích, tak víte, co vám naopak nějak půjde. Je to jiné, než když máte stoletou, třistaletou, pětisetletou vodu, nebo výbuch. U blackoutu můžete od prvního momentu, kdy se zhasne, a víte, že to není porucha v elektroenergetice, ale blackout, začít normálně fungovat v modelu krizového řízení.

Jak by se to promítalo do investic? Protože jedna věc je vytvořit rámec, ale kdo vše zaplatí?
Řekněme si na rovinu, že čím menší město, tím méně problémů. Žádné jiné město kromě Prahy nemá třeba metro. Ráno je ve špičce v metru 180 tisíc lidí. Když nastane blackout, jejich evakuace bude brutální.

Lidé, kteří mají své pumpy, mají své zdroje tepla, jsou na tom výrazně lépe. Já to píši ve své knížce, že lidé by měli být připraveni, měli by si udělat malé zásoby vody, potravin. Myslím si, že chybí edukativní role státu, aby lidem říkal, co a jak si mají připravit, protože ten stát jim sice pomůže, ale až za nějakou dobu. Já to říkám docela natvrdo. Nespoléhejte se na stát. To bude až ta třešinka, která přijde po nějaké době, ale nelze říci po jaké. Spoléhejte se sami na sebe. Ať víte, že máte svoji vodu, dva až tři litry na den, kterou obměňujete, že máte nějaké potraviny, zásobu léků, protože lékárny nebudou fungovat, že máte i powerbanky a podobně. To jsou věci, které se dají udělat, ale myslím si, že v tom stát selhává. Měl by více vzdělávat.

Co by to znamenalo investičně pro Prahu?
Je jasné, že v Praze půjde o velký byznys a pokud by se měly stavět tři velké zdroje za osm miliard, je to nesmysl.

Takže vytvořit spíš více menších ostrovů.
Ano a umístit je podle strategických potřeb.

Kde se může Praha inspirovat?
Třeba Vídeň tvrdí, že všechny subjekty mají zdroje na 72 hodin, jde o nařízení města. Bohužel v pražských nemocnicích to tak není. Ministerstvo zdravotnictví o všem ví, nikdo na to ale nemá peníze. A to máme v pražských nemocnicích každý den třináct tisíc nemocných.

Takže je to čekání na průšvih.
Je to čekání na malér, o tom není pochyb. Když se podíváme, co se v rámci klimatických změn děje, snaha odcházet od fosilních paliv a spoléhat na obnovitelné zdroje. Když se podíváte do Německa, jak se najednou rapidně zastavuje výstavba větrníků. Na druhé straně se snižuje objem, co mají nahradit a pokud se nepletu, tak do roku 2022 nemají mít jaderné elektrárny a do roku 2038 fosilní paliva. Tak já nevím, jak to bude vypadat s elektrickou energií a zásobováním. Je potřeba být velmi opatrný a hodně přemýšlet. Není to žádná sranda. A každý normální člověk, když si sedne a zamyslí se, co jde na elektřinu, tak vidí tu hrůzu. Když nepůjde, co se stane?

NÚKIB ve své zprávě napsal, že rizikem mohou být i nové digitální technologie, jako jsou smart metery, přes které se dají špiclovat velké energetické zdroje, potažmo i stát skrze ČEZ. Vnímáte to také jako riziko?
Kybernetické útoky nepodceňuji, ale nechci je ani démonizovat. Sbírání informací nebo snahy vydělat peníze tím, že někomu něco zablokujeme, jako třeba přístup doktorů k pacientům, k jejich kartám a potom jim to odblokujeme, když nám zaplatí, tak to ještě jde. Ale veliký problém může být, když nám vyřadí důležité systémy. A opět, část společností a podniků je připravená docela slušně, ale část vůbec netuší.

Já osobně bych si třeba smart byt nikdy nepořídil kvůli bezpečnosti. Nechtěl bych, aby mi někdo třeba přes ledničku špicloval byt.

Co budete dělat, až bude všechno smart?
Budu se snažit být smart a nějak se s tím vypořádat.

Jsou podle vás v oblasti kybernetické bezpečnosti větším rizikem zásahy cizích států, nebo spíš ta brutální kyberkriminalita, která podle statistik NÚKIB vzrostla pětinásobně za posledních osm let? I když je otázka, jak moc data sbírali předtím.
Je nepochybné, že státní hráči, jako je Rusko, Čína a jiné, mohou mít zájem nás bezpečnostně poškozovat. Prostřednictvím kybernetických útoků asi nebudou mířit na domácnosti, ale budou mířit do rozhodovacích částí státu a podobně. Nemyslím si, že tu hrozí kdovíjaké ohrožování voleb. Ale problém je, že máme stát, který podporuje firmy, které se tímto kyberzločinem zabývají. A pak jsou tu šestnácti, sedmnáctiletí kluci, kteří sedí doma a sbírají IP adresy, ti si prostě hrají. To nebezpečí ale může být od kohokoliv, byť samozřejmě sofistikovanosti útoků od států tito kluci nedosáhnou. Otázka ale je, na jaký subjekt zacílí. Pokud zacílí na nemocnici a vyřadí přístup lékařů ke zdravotní dokumentaci pacientů, byť říkají, že ji ještě stále opisují na papíře, ale kdo ví, jak je to ve skutečnosti, tak může být nebezpečný i obyčejný kluk hacker.

Stát bude ale vždy nebezpečnější. Státu bych se bál hodně. Ten ale bude mířit na schopnost státu se bránit, řízení věcí, řízení v rámci armády, bezpečnostních složek a podobně. 

Takže válka v kyberprostoru, o které se často píše?
Já bych tento problém nepodceňoval, ale chtěl bych říci jedno. I když Severoatlantická aliance zařadila kyberprostor jako další válčiště, tak to neznamená, že všechny války budou jen v kyberprostoru. A že nemáme mít tanky a letadla, to je nesmysl. Každá válka se vybojuje pouze těmito prostředky. Žádnou válku nevyhrají kyberprostředky, ani bombardování na dálku.

Když trochu odbočím, česká armáda jde tedy špatným směrem, když se zaměřuje primárně na speciální síly?
Ne že by šla úplně špatným směrem. Ale ano, upřednostňuje speciální jednotky a nemyslím si, že to je dobře. Myslím si, že pozemní síly jsme nechali na dost slabé úrovni.

Když se vrátím k státům a použiji mediálně známou kauzu Huawei. Jakou strategii bychom měli my, jako relativně malá země, zvolit? Protože nějakou strategii zvolily Spojené státy, Velká Británie se čínských zásahů vůbec nebojí, věří, že když s nimi mají zkušenosti, tak dokážou své kritické sítě uchránit. Německo má zase svůj pohled na tuto problematiku, jak bychom se měli chovat my? Měli bychom se více emancipovat?
Já bych řekl obecně. Ať si koupíte zařízení od Nokie, Samsungu, Applu, nebo Huaweie, tak nikdy nevíte, co tam ten výrobce namontuje, to za prvé. Nakonec vidíte, že Američani si také udělali vrátka do svých zařízení, aby mohli šmírovat ostatní, a nemají na to nějaký zákon. Čína na to má tři zákony, které ukládají firmám spolupracovat se státem.

Já si myslím, že to je jak bezpečnostní problém, tak i velký byznys. U Spojených států je to jednoznačně součást obchodní války s Čínou. Byl bych opatrný a snažil bych se jít asi cestou Velké Británie nebo zemí, které vědí, jak si zajistit pojistky, že vám systém nebude tahat citlivé informace k potenciálním nepřátelům. 

Takže chování Spojených státu berete primárně jako byznys, spíše než jako strategii.
Je to obojí, ale je to docela velký byznys, o tom si nedělejme iluze.

A tlak na Nord Stream 2? To je také primárně byznys, nebo spíše strategická záležitost?
Nord Stream 2 je akce Rusů. USA tomu chtějí bránit a jasně říkají, kupujte. náš břidlicový plyn, který vám sem přivezeme zkapalněný a tady si ho někde v terminálu přetáhnete. Je to celkem evidentní tlak, aby Němci nakupovali od nich. Myslím, že to nemá ani tak moc společného s Ruskem, byť ho to může oslabovat, ale je to především snaha Donalda Trumpa prodat vlastní břidlicový plyn do Německa. To si myslím, že je celkem evidentní.

Podobně jako jeho tlak, zvyšujte příspěvky na zbrojení do Aliance. V překladu „kupujte naše zbraně“. I když je správné, aby se jednotlivé země více staraly o armády a aby to nebyl takový paskvil, jaký panuje dnes.

Mělo by Česko postavit nový jaderný zdroj?
Myslím si, že ano. Nechtěl bych, aby tu stálo více větrníků než smrků, byť budou požrány kůrovcem. Teď to trochu odlehčuji. Ale chtěl bych, aby krajina nějak vypadala. Jestli má být v Německu na každých šesti kilometrech jeden větrník, tak si ani nedovedu představit, jak země bude vypadat. Osobně si myslím, že jaderná energetika dává smysl.

Do jaké míry do toho pouštět cizí země? I když už jen kvůli palivu to dělat musíme…
Jasně. Musíme si zajistit, aby všechno plynule fungovalo, zda nás ten dotyčný dodavatel nebude ohrožovat nejenom bezpečnostně, ale i z toho pohledu, zda nám nebude dodávat špatný materiál. Od toho by mělo fungovat i výběrové řízení, které bude ČEZ vypisovat na Dukovany. Proto bude také dlouho trvat, aby se správně rozhodli. Dopředu předjímat Rusové ne, Američané ano, mně to nepřijde úplně prozíravé. Koneckonců máme s dodávkami jaderného paliva z Ruska zkušenost. Nějakou musíme mít. Je pravda, že je nepříjemné, že nerostné bohatství Ruska bývá součástí jeho zahraniční politiky. Je to samozřejmě nepříjemné, na druhou stranu bych to úplně nedémonizoval. Úplně bych si to nedával před oči jako rudý hadr, ale byl bych opatrný. Samozřejmě je to věc strategická a mělo by to být velmi dobře posouzeno. Koneckonců je to stejně nakonec politické rozhodnutí.

Proč se Němci nebojí závislosti na ruském plynu?
Protože vidí dobře, že hlavním zájmem Ruska je prodávat plyn. Rusko není vojenská hrozba, Rusko je bezpečnostní hrozba. NATO dává na zbrojení dvacetkrát tolik než Rusko. Spojené státy dávají desetkrát více než Rusko. Mohli bychom tady vyjmenovat tisíc důvodů, proč se nebojím žádného konvenčního útoku z Ruska. Na druhou stranu nás – NATO - Rusko považuje za největšího nepřítele, tak se nedivme, že se Alianci snaží rozmělňovat.

Byť společná turecko-americká akce na severu Sýrie uškodila Severoatlantické alianci mnohem více, než jakákoliv ruská snaha ji rozmělnit. Rusko na nás bude útočit, bude se nám snažit komplikovat život, špionáží, kyberútoky. Je bezpečnostní hrozbou pro nás, pro Česko. Kromě pár let, kdy spolu Němci a Rusové válčili, tak spolu historicky vždycky dobře vycházeli. Rusko potřebuje akorát obejít neposlušné státy, které by mu mohly ten transfer plynu komplikovat, jako Ukrajina, Pobaltí a možná Polsko, proto Nord Stream 2. Německo se Ruska prostě nebojí, protože chce obchodovat se Západem. Proč by válčilo? Jaký by to mělo smysl? Vždyť chtějí vydělávat peníze. Proč by válčili?

Ukrajina vás neděsí?
Že budou podkopávat země ve svém sousedství, jako Ukrajinu nebo Gruzii, aby se NATO nepřiblížilo ještě blíže, je z jejich pohledu logické. Je jenom otázka, zda rozšiřování Severoatlantické aliance na Východ, když se nebraly v potaz vůbec ruské bezpečnostní zájmy, je pro Evropu bezpečnější nebo ne. Já si myslím, že ne, ale je to věc těch, kteří o tom rozhodovali. Situace na Ukrajině a v Gruzii je do značné míry výsledek toho, že jsme nebrali v potaz ruské bezpečnostní zájmy a nemluvili jsme s nimi o tom. To je všechno.

Takže „brežněvovské“ nárazníkové pásmo bude realitou?
Ono už nebude takové jako za Brežněva. Tady jde o to, že Rusko je agresivní v obraně, nikoliv agresivní útočně. Rusko se spíše brání a v tom je velmi agresivní. Udržet si Bělorusko, udržet si Ukrajinu, to je pro něj velice důležité. Když jsme v devadesátých letech jezdili po světě a hovořili jsme s našimi kolegy z tajných služeb, tak jsme razili jednu věc, kterou nechtěl nikdo poslouchat. A to že stabilní, ekonomicky silná a nezávislá Ukrajina je to nejlepší, co vůči možnému ruskému imperialismu může vzniknout. Dnes vidíte, jaký je výsledek. Úplně opačný. Ukrajina rokem 1994, kdy vrátila jaderné zbraně Sovětskému svazu, a upozorňuji, že byla třetí největší jadernou mocností světa, přestala každého zajímat. Teď řešíme dopady.

Proč by měly mít Spojené státy zájem dále rozvíjet NATO, když se v tuto chvíli zabývají primárně Asií?
Výroky Donalda Trumpa jsou evidentní. Utěšovat se, že o tom nerozhoduje pouze Trump, je sice hezké, ale on je vrchní velitel a má velkou pravomoc. Co si budeme povídat. A řekl jste to docela dobře. Já to řeknu úplně nahlas. Hlavní tři bezpečnostní ohrožení pro Spojené státy jsou Čína, Írán a Severní Korea. K ani jedné Spojené státy nepotřebují Severoatlantickou alianci. A dodám, že kdyby Amerika považovala Rusko za vojenský problém, tak nebude oslabovat NATO. Jak řekl lord Ismay, NATO vzniklo, aby udrželo Sovětský svaz co nejdál, Američany v Evropě a Němce na kolenou. A to už neplatí. Taková je realita.

Má tedy pravdu Emmanuel Macron, že NATO je v klinické smrti?
Úplně mě baví, jak se politici snaží Macronovo prohlášení, že NATO je mozkově mrtvé, zlehčovat. Angela Merkelová řekne, že „vůbec“. Přitom Bundeswehr je na kolenou. Ursula von der Leyen zdecimovala Bundeswehr více, než maršál Žukov Hitlerův Wehrmacht. Německo vůbec není žádnou silou Severoatlantické aliance. Utěšovat se tím, že rozhodneme v Berlíně, v Bruselu, nebo v Haagu, jak bude vypadat Severoatlantická aliance, je naivní. Rozhodne se ve Washingtonu, to bychom si měli uvědomit.

Ono se mluví hlavně o článku pět, který garantuje společnou akci v případě napadení členského státu. Ale co naplňování těch předchozích?
Jasně, ale na článek pět bych si nevsadil už ani za Obamy, natož dneska za Donalda Trumpa. Ale my to nějak nevidíme, neslyšíme, zapomínáme, že je článek tři, který říká, že každý stát se nejdříve brání sám. Ale co mě úplně mrzí, je, že ignorujeme článek jedna, který říká, že Severoatlantická aliance bude všechny sporné problémy řešit mírovými silami, mírovými prostředky.

Teď je úplně neuvěřitelné, když vidíte, že Turecko dlouho v Alianci říká, že potřebuje řešit sever Sýrie, pak tam vpadne a Jens Stoltenberg (generální tajemník NATO) mu řekne: „My vám rozumíme, ale nepřehánějte to.“ Vždyť napadli nezávislou zemi! Je to tak, nebo není? Američané řeknou: „My tedy přesuneme své vojáky  do Iráku.“ A v Iráku řeknou: „Jak k nám?“.

Vidíte to uvažování, jak si některé státy myslí, že na Blízkém východě si budou dělat, co chtějí? Jediná země, která je tam legálně, může se nám to líbit, nebo ne, jsou Rusové. Byli pozvaní Bašárem Asadem. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale prostě to tak je. Tohle mě zaráží a tohle podle mě dává NATO víc na frak, než ruská snaha ho rozmělnit přes slabé články - jako jsme my, Slovensko a Maďarsko.

Jak velká chyba je stažení USA ze Sýrie a obětování Kurdů?
Problém je samozřejmě složitější. Kurdové jsou národ, který se nachází v pěti zemích, zapomíná se i na Arménii, a ten stát nikdo nechce. Američané hodně pomáhali Kurdům v boji. Na druhou stranu Kurdové byli hlavní silou, která porazila Islámský stát. Američané si vybrali mezi Turky a Kurdy, Kurdy. Tak jako si Kurdové vybrali mezi Turky a Bašárem Asadem, Bašára Asada. Pragmaticky, protože Turci jim nabízejí smrt. Pikantní je, že ani Bašár Asad není až tak zhroucený z útoku Turků, byť k němu dochází na jeho území, protože likviduje Kurdy, se kterými se Arabové nemají rádi. Blízký východ je strašně složitý. Myslím si, že Američané neudělali dobře. Nevyslali dobrý signál spojencům. Donald Trump prostě potřebuje ukázat před blížícími se volbami, že odněkud americké vojáky stáhnul, tak jak sliboval v předvolebním boji. Afghánistán se asi nepovede, tak se domníval, že Sýrie by mohla zafungovat. 

My Turecku moc hrozit nebudeme, protože ho nechceme dál tlačit k Rusku. Evropská unie, která by ho mohla hodně potrestat, to neudělá, protože by se potrestala sama. Jsme pokrytečtí. Rusové dostali sankce za Krym, Turkům se nestane nic a budou nám vyhrožovat migračními vlnami. Svět je v hodně nepěkné fázi. Abychom ještě jednou nevzývali bipolární systém, kdy proti sobě stáli Američané a Sověti.

Maličkostí je, že člověk musel mít štěstí na správnou sféru vlivu…
Na to jsme neměli štěstí, to máte pravdu.

Když už jste zmínil Afghánistán, myslíte si, že by byl správný krok odtamtud odejít a nechat Tálibán na pokoji? Myslíte, že už nehrozí radikalizace do takové míry, že bude expandovat?
Tálibán nikdy neměl extrateritoriální požadavky. Tálibán nechtěl nikdy útočit mimo území Afghánistánu a po nás chce jediné, abychom vypadli. Aby si to tam mohli rozehrát sami. Sovětská invaze v roce 1979 narušila nitky působení místních kmenů Tádžiků, Uzbeků, Paštunů a dalších v korelaci s centrální vládou v Kábulu. A to se nepodařilo obnovit. 

Proč se s ním místní lidé nevypořádají?
Tálibán je sice nemilován Afghánci, ale stále ho mají raději než nás cizince. Prezident Afghánistánu je přezdíván starostou Kábulu, neboť tam zhruba končí jeho pravomoci. Důležité je, aby z Afghánistánu znovu nevznikla základna Al-Kaidy. Protože jejich výcvikovými tábory prošlo snad sedmdesát tisíc bojovníků. Jestli by Tálibán udělal znovu stejnou chybu jako mulla Umar, který zezačátku odmítal Bin Ládina, to si nejsem jistý. Faktem je, že tam Islámský stát již působí a myslím si, že si s ním Tálibán poradí.

Jinými slovy, já jsem pro, abychom co nejdříve odešli za předpokladu, že se z Afghánistánu znovu nestane rejdiště šmejdů, kteří budou chtít útočit po celém světě. My tu neustále mluvíme o Tálibánu, vládě v Afghánistánu a Spojených státech. Je tu ale problém Pákistánu, který, kdyby nepodporoval Tálibán, tak dávno chcípnul. A Pákistán zase hraje diplomatickou hru proti Indii. Je tu Indie, je tu Čína, je tu Rusko. Těch zájmů je tady podstatně více.

V Afghánistánu se tyto zájmy střetávají. Ono to nemusí znít dobře, ale na světě je mnohem více nespravedlivých režimů, které se nechovají k vlastním občanům dobře. Koneckonců to, že Saúdská Arábie povolila ženám řídit auta, z ní také nedělá režim příjemný k vlastním ženám, byť bych to asi nesrovnával s Afghánistánem, kde se spojují ještě kmenové zvyky s islámem.

Je to prostě problém Afghánistánu, který se nepodařilo vyřešit. Vojenské řešení to nemá. Vojensky můžeme Afghánistán porazit, jako ho porazili Rusové, ale nikdy nesrazíte lidi, pokud nebudou chtít.

Autor

• Svoboda Petr