Jsou skutečně investoři nových jaderných zdrojů tak nenasytní, že žádná podpora jim není dost dobrá?

David Tramba ve svém článku opomněl čtenářům vysvětlit následující fakta:

• Velká Británie si překotnou privatizací jaderné energetiky vytvořila situaci, kdy dnes její vláda nemůže provozovatele jaderných elektráren ani investory nových zdrojů ovlivnit jinak, než vstřícnými pobídkami. Ty ale vzhledem k tomu, že Velká Británie je stále členem EU, investorům samozřejmě nezaručí, že britská vláda je bude schopna ochránit před překážkami, které neustále vymýšlejí protijaderně orientovaní eurokomisaři a politici některých členských zemí EU a to včetně žalob u Evropského soudního dvora v Lucembursku. Nebo si snad někdo vážně myslí, že David Cameron, který investory nové jaderné elektrárny Hinkley Point C vyzývá k aktivnímu postupu, jim zaručí, že Evropský soudní dvůr nepřijme žalobu Rakouska proti dohodě mezi britskou vládou a investory, kterou Evropská komise v roce 2014 schválila? Mají snad investoři spoléhat na to, že Velká Británie po referendu v roce 2017 vystoupí z EU a Evropský soudní dvůr si pak může projednávat cokoli, protože to už nebude muset britská vláda brát v úvahu? Riziko pro investory je tudíž velmi vysoké.

• Pokud by skutečně měli investoři nové jaderné elektrárny Hinkley Point C reálnou naději na roční výnosnost 20 – 35 %, jak píše David Tramba, jistě by se zahájením výstavby neváhali ani chvíli a David Cameron by je vůbec nemusel pobízet. Jsou zde ale dvě vysoká rizika:
1) Žádný z renomovaných ekonomických analytiků není ochoten vsadit svůj majetek na odhad úrovně ceny elektrické energie za 5 či 10 let, natož za 35 let. Pokud tržní cena převýší limitní cenu 92,5 libry za MWh, budou provozovatelé rozdíl vracet britské vládě. Jak se na to budou tvářit investoři a akcionáři provozovatelů jaderných elektráren? Toto riziko musí akcionáři nové jaderné elektrárny Hinkley Point C bedlivě zvážit před konečným rozhodnutím o zahájení výstavby.
2) Jaderná elektrárna Hinkley Point C jako podporovaný bezemisní zdroj nebude mít na rozdíl od podporovaných OZE zajištěn žádný přednostní přístup do sítě. Bude muset prodávat elektrickou energii na trhu v konkurenčním prostředí se všemi ostatními zdroji a navíc i s tím, že v době, kdyže bude foukat vítr a svítit slunce, bude na trhu přebytek energie z OZE, které mají zaručen přednostní odběr za stanovenou cenu. Provozovatelům těchto OZE proto vůbec nezáleží na tom, za jakou tržní cenu se jimi dodaná elektrická energie prodá zákazníkům, tj. tržní cena silové elektřiny může být i nulová nebo dokonce záporná – zejména velkým odběratelům se tedy platí za to, aby energii odebrali a pomohli tak udržet stabilitu sítě. Vůbec tedy není možné spolehlivě předpovědět a už vůbec ne zaručit, jak velké bude využití výkonu nových bloků a jak velký bude rozdíl mezi tržní cenou silové elektřiny a garantovanou cenou 92,5 libry za MWh, kterou elektrárna vyrobí a dodá do sítě. Kalkulovat za těchto podmínek nějakou garantovanou výnosnost je šarlatánství a proto ani zde se nelze divit, že investoři celou situaci bedlivě posuzují a zvažují konečné rozhodnutí o zahájení výstavby.
Všechny výše uvedené problémy jsou v rámci byrokratického a jaderné energetice nepřátelského prostředí EU nejlépe řešitelné tzv. maďarskou cestou, kdy investorem a provozovatelem nové jaderné elektrárny je společnost, která je plně v rukách státu. Tato cesta je však pro naše pravicové politiky na rozdíl od maďarské pravice nepřijatelná, a levice u nás zase nemá dost sil, aby mohla vládnout sama. Nová „nepolitická hnutí" jsou vzhledem ke své krátké historii a snaze uspět i v příštích volbách v této záležitosti velmi opatrná a nejsou ochotna riskovat dlouhodobá strategická rozhodnutí, která se voličům, ve své většině v energetice úplným laikům, složitě vysvětlují.

Autor

• (red)