František Janouch uctil v médiích Václava Havla

• Foto

Jeho vize a odvaha budou chybět. Právě v době, kdy je nejvíc potřebujeme
Mladá fronta DNES | 19.12.2011 | Rubrika: Václav Havel | Strana: 14

Těžko se mi píší tyto řádky. Odešel můj dobrý a moudrý přítel, velký český humanista, spisovatel, dramatik, politik a státník Václav Havel. Z minulého století do dějin našeho národa vejdou pouze dva Čechové: Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel. V mém archivu je zažloutlý pohled s hrobem T. G. Masaryka v Lánech. Je adresován mně a datován dnem 3. 4. 1939. Jeho text zní:Nezapomeň, co ten, který v tomto hrobě odpočívá, vykonal a co uložil vykonat nám. Tvůj táta. Mám dnes, při psaní těchto řádek, podobné pocity, jaké asi měl můj táta, když mi psal, v pohnutých dnech, kdy se náš svět nezadržitelně řítil do chaosu a hrůz druhé světové války, zmíněný pohled z Lán. Odešel člověk, který pro novou orientaci naší země v posledních desetiletích udělal více než kdokoliv jiný nejen v naší zemi, ale i v naší části Evropy. V bouřlivých dnech, které dnes prožívá svět a Evropa zvláště, bychom více než kdy jindy potřebovali Havlovu vizi, moudrost a odvahu, kterou tak postrádám u těch, které jsme si demokraticky zvolili, aby pokračovali v díle, které Václav Havel začal. Ne ve všem a ne vždy panovala mezi námi úplná shoda. Koncem sedmdesátých let semi Václava Havla podařilo, pravda, pouze s pomocí svého přítele Andreje Sacharova, přesvědčit, že Západ si bez jaderné energie nedokáže obhájit svou svobodu a politickou nezávislost. Později Václav začal, zřejmě pod vlivem svých zelenějších přátel, o této pravdě pochybovat. Naše vztahy to však nepokazilo. Václav Havel působil až do konce svých dnů dojmem nesmělého, plachého chlapce. Byl to ale nesmělý chlapec, který uměl stát za svým a kterého nedokázaly ani zlomit, ani předělat nejen roky komunistického žaláře, ale ani desetiletí strávené na Pražském hradě. Viděl jsem svého přítele naposled při oslavě jeho 75. narozenin a při přejímání ceny Jána Langoše. Nebudu skrývat, zhrozil jsem se, jak vypadal. Ale byl to stále starý Vašek: jeho úsměv, pohled i laskavost zákeřná nemoc a bolest nedokázaly potlačit. Loučím se s Tebou, drahý příteli.
Většině z nás budeš chybět. Moc chybět.
František Janouch

Očima Františka Janoucha zakladatele Nadace Charty 77: Do našich moderních dějin vejde po boku T. G. M.
Právo | 19.12.2011 | Strana: 7 | autor: František Janouch

Ačkoliv jsem viděl přítele Václava Havla v posledních týdnech několikrát a měl jsem asi tušit, že mému vzácnému příteli nezbývá již mnoho ze života, přece jen zpráva o jeho skonu mě překvapila, zarmoutila. Píšu tyto řádky po cestě do Stockholmu, kam jsem byl z republiky „vykázán“ počátkem roku 1974. Píšu je ze Stockholmu, tedy z města, ze kterého jsem se s Václavem Havlem nejdříve telefonicky seznámil, potom i spřátelil a ze kterého jsme si od roku 1978 začali pravidelně psát. Pravda s velkou přestávkou, způsobenou Havlovým odsouzením a uvězněním. Po jeho osvobození se naše korespondence znovu obnovila s intenzitou, pro mne zcela nezvyklou. Ani nevím, jak se to přihodilo, že jsem Václava Havla zastupoval při různých příležitostech: když přebíral čestný doktorát univerzity v Toulouse, vedl jsem místo něho holandskou královnu Beatrix k oltáři, když jsem místo něho přebíral cenu Erasma Rotterdamského, Cenu Rothko Chapel v Houstonu, Velkou cenu svobody Dagens Nyheter a Politiken v Kodani a další. Při nejprestižnější ceně, kterou měl Havel podle všech očekávání dostat na podzim 1989, bych ho však již nezastupoval: Nobelova cena míru je udělována 10. prosince a to by již disidentovi, vůdčímu duchu Občanského Fóra v cestě do Osla nic nebránilo. Dostal ji však ne on, ale jeho přítel dalajláma, který se s Havlem před několika dny stačil v Praze rozloučit. Mezi Stockholmem či naší chalupou v Björknäsu a Prahou a Hrádečkem, byly vytočeny nesčetné telefonáty (co bych za to dal, kdyby jejich záznamy byly zachovány v některém z archivů našeho velkého ucha a cenzora, federálního ministerstva vnitra), a napsáno nejméně 200 dopisů, které byly nedávno vydány v Praze a které vydaly za knihu, mající přes 600 stran. Listuji obsáhlou korespondencí a nepřestávám se divit, jak to Havel všechno před sametovou revolucí stačil. I když vlastně – nestačil. 4. října 1989 jsem jednu z našich nesčetných telefonických konverzací zapsal na magnetofon. Havel si v ní stěžuje: „Víš, já jsem na konci svých sil. Úplně na zhroucení. Tady jsou davy novinářů, desítky televizí ode mne chtějí interview, co by bylo, kdybych ji dostal, a já nevím, co dělat. Vyhazuju je, odmítám, ale oni jsou zde od rána, ani si nestačím přečíst noviny a už mám komentovat něco, o čem vůbec nic nevím. Každý Čech si přeje, abych ji (tedy Nobelovu cenu míru – pozn F. J.) dostal, kdyby se to stalo, budou před naším domem davy lidí, srocení, ale pro mne by to bylo neštěstí, tragédie. Já už nevím, co mám dělat…“ Těchto několik řádků vyjadřuje velice přesně mého drahého a moudrého přítele: Velkého českého humanistu, spisovatele, dramatika, politika a státníka Václava Havla. Do našich moderních dějin vejdou pouze dva Čechové: Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel.
Loučím se s Tebou, drahý příteli. Budeš nám chybět. Moc chybět.
František Janouch

Autor

• Ing. Cieslar Stanislav