35 let JE Dukovany. Z polovojenského areálu jsme se stali organickou součástí regionu

• Foto

Je to obrovský kus cesty, kterou má elektrárna úspěšně za sebou a kterou ruku v ruce ušli i její zaměstnanci. Stojí proto za to zastavit se a připomenout si, co vše se od té doby změnilo a jaké to vlastně před těmi 35 lety bylo a jaké to je dnes. O rozhovor jsme proto požádali ředitele elektrárny Miloše Štěpanovského.

Byl jste před 35 lety u rozjezdu Dukovan?
Tehdy jsem na prvním bloku nebyl. Připravoval jsem se ve skupině provozního personálu ve školicím středisku v lázeňském městě Piešťany. Vybavuji si, že příprava a zkoušky byly hodně intenzivní. Praktická část přípravy probíhala v Rusku. Uvádění elektrárny do provozu mělo v té době asi rok nebo rok a půl zpoždění. Posádka pro první blok (Jarda Jakub, Ludvík Svoboda, Miroslav Trnka, Lubomír Rous a další…) už byla vyškolena a připravena. Moje skupina se připravovala pro třetí blok. A právě kvůli zpoždění jsme se dostali do tzv. spouštěcí skupiny pod inženýrem Hezoučkým. Musím říct, že to byla nejlepší škola. Technologie elektrárny byla rozdělena na určité celky a každý jsme měli za úkol ve spolupráci se zástupci dodavatelů technologií provést všechny programy spouštění na daném technickém celku, naladit systémy, provést zkoušky, a nakonec podepsat protokol, že systém je funkční a je schopen uvedení bloku do provozu. Mám z té doby řadu cenných zkušeností.

Jaký to byl pocit, stát u zrodu této jedinečné technologie?
Byla to tehdy technicky nesmírně zajímavá, ale velmi hektická doba. Počítače v té době nebyly. Uvádění elektrárny do provozu probíhalo s papírem a tužkou, tedy administrativně nesmírně náročné. Xeroxy byly hlídané, občas na nich někdo oxeroxoval program rakouské televize a byl z toho problém. Z dnešního pohledu dostupnosti dat, sdílení informací, zápisů a dokumentů působí až neuvěřitelně, co jsme díky nadšení a nasazení společně dokázali. Právě v době výstavby jsme měli jedinečnou příležitost si vše projít a osahat. To už po spuštění není možné. Pracovníci, kteří nastupují do elektrárny dnes, tyto možnosti nemají. Tenkrát spolu také lidé více mluvili. Z profesního pohledu to pro mě byla úžasná doba.

35 let je z pohledu vývoje technologií, pokroku i životního stylu významná doba. Jak se podle vás v jednotlivých oblastech tato doba projevila v elektrárně?
Stav techniky je nesrovnatelný. Přesto na tehdejší dobu rád vzpomínám. Přesto, že jsme byli začínající technici hned po škole, tak s námi zkušení kolegové Hezoučký nebo Poukar jednali jako rovný s rovným. Dnes diskutujeme o leadershipu a roli vedoucího, který měli oni v krvi. Samozřejmě vše probíhalo za sledování tehdejšího režimu, vlády, bylo to naprosto jiné prostředí.

Když si vezmeme jenom projektování. Tenkrát se projektovalo na rýsovacích prknech, kudy povede kabel nebo trubka. A samozřejmě vznikaly kolize, což je v těch tisících vazbách logické. Nutno zdůraznit, že lidé, kteří stáli u projektu výstavby jaderné elektrárny, měli obrovské znalosti a osobní zkušenosti z dalších energetických staveb z jejich profesní kariéry. 

Jaké byly tehdejší technologie?
Použité technologie byly vrcholem té doby a koneckonců je využíváme dodnes. A díky novým diagnostickým metodám umíme říct, že zařízení může sloužit dalších 25 let.

Když jsem se rozhodoval, jakou specializaci na VŠ si zvolit, tak jsem se rozhodoval mezi letectvím a jaderkou. A rozhodl jsem se pro jaderku, protože mi připadala ještě modernějším oborem než letectví. Vzpomínám si na přednášky v 5. ročníku VŠ, kdy se přednášela koncepce, že tisícovkový jaderný blok měl stát v každém kraji jako zdroj levné energie, který bude pohánět všechno v národním hospodářství. Ale určitě to byla nová, technicky unikátní a velmi zajímavá oblast.

Jak přispělo spuštění jaderné elektrárny k energetické bezpečnosti? V té době nebylo nic neobvyklého hlášení různých odběrových stupňů.
A doufejme, že to zase nepřijde. Právě si připomínáme, jak v roce 1985 hrozil České republice blackout. Pamatuji si tu dobu, kdy byly v energetice vyhlašovány stupně 51, 52, což už byl určitý nedostatek. Jako dítě jsem zažil uhelné prázdniny. Byla to doba, kdy energie opravdu nebyla. Dnes jí máme „dost“ a řada lidí si jednoduše myslí, že když nebude, tak ji dovezeme. Možná ta historická zkušenost dnes některým chybí. Když je něčeho dost, tak se o to nestarám, ale ono to tak vždycky být nemusí. Dnes to bereme jako automatické, jako přirozenou součást života. Ale s výrobou elektřiny je spojena spousta práce.

Jak vypadala tehdejší energetika?
Energetika v tehdejším Československu nebyla tak dokonale propojena s okolím. Byla to v podstatě uzavřená soustava. Už tehdy celá síť v Československu byla budována fundovanými odborníky s výhledem na 15 až 20 let. Byla to vyvážená soustava včetně přečerpávacích elektráren, napojení na soustavu na Slovensku, úměrná tehdejším technologickým možnostem, aby zabezpečila jednu ze základních potřeba ekonomiky – elektřinu. Generace před námi dokázaly myslet dopředu a postavit základní zdroje elektřiny, ze kterých dnes těžíme.

Jaký byl a jaký je dnes dopad provozu elektrárny na soužití s obyvateli a celým regionem?
V některých oblastech se vnímání Dukovan úplně otočilo. V 80. letech byla elektrárna polovojenský, důsledně chráněný objekt. Na souhlas regionu se nehledělo, tehdejší politický systém byl postaven na úplně jiných základech. Po změnách v 90. letech se povedlo dosáhnout něčeho, co je možná ve světě unikátní, elektrárna se stala součástí regionu. Určitě k tomu přispěla naše otevřenost, spolupráce, informovanost, informační centrum, možná i česká nátura, která je založena na technických dovednostech. I region se za těch 35 let provozu elektrárny změnil, elektrárna mu přinesla rozvoj, pracovní místa, je to už taková vzájemná závislost v dobrém slova smyslu.

Myslíte si, že je jádro stále pro Českou republiku ten správný základní zdroj?
Jedna věc je takový ten vizionářský pohled, kam dnes celá Evropa směřuje – k absolutní ekologičnosti. A druhá věc jsou technické možnosti. Vize směřující k ochraně životního prostředí, k nečerpání zdrojů, nespalování uhlí a dalších přírodních zdrojů, je správná. Ale postavit zásobování české ekonomiky na základě jenom těchto obnovitelných technologií dnes nemůžeme. Na úrovni současného technického poznání hodnotím jaderné elektrárny jako jeden ze základních pilířů zásobování elektrickou energií, soběstačnosti, a hlavně energetické bezpečnosti. 

Jak byste v krátkosti zhodnotil uplynulých 35 let provozu?
V 35 letech je člověk v nejlepších letech. U jaderky to běží nějak rychleji. Když si vezmu naše provozní výsledky, tak to vypadá, jako by nejlepší léta byla už za námi, ale jsem přesvědčen, že to tak není. V uplynulém období jsme se snažili vytěžit z elektrárny co nejvíce, to bylo např. zkracování odstávek a další projekty, které měly své opodstatnění. Teď se učíme pečovat o jaderku jako o zařízení, které chceme udržovat ve spolehlivém provozu až do roku 2045. A to je úplně jiný přístup. My se teď musíme naučit, jak to převést do každodenního rozhodování správců, provozu, chemiků a dalších profesí. Alfa a omega je dnes sledovat tzv. degradační mechanismy, působení stárnutí a provozních režimů. V mladší etapě života jsme k nim nemuseli upínat tolik pozornosti, ale dnes jsou pro nás významné. Všem nám držím palce, aby se nám to povedlo.

Vedle plánované výstavby vzbudil v loňském roce také pozornost seriál HBO o Černobylu. Změnilo to vnímání elektrárny?
Široká populace sledovala mistrně natočený seriál, který se umístil na předních místech sledovanosti. Seriál ukazuje tehdejší kulturu a já jeho zhlédnutí doporučují každému, kdo se aspoň trochu zajímá o tuto oblast. Po odvysílání přišly logicky otázky, co u nás, a my jsme za ně rádi.

Druhý aspekt je vnitřní, kdy jsme si připomněli, co byla doba schopná přinést a jestli v nás pozůstatky té doby nepřetrvávají. Nejen tento film, ale zejména zkušenosti z celého světa, které díky zapojení do Světového sdružení provozovatelů jaderných elektráren máme, nám připomínají, že na každém kroku a při každé naší činnosti musíme být obezřetní a že se k jaderné technologii musíme v každém okamžiku chovat s respektem. Potom nám bude ještě dlouho a spolehlivě přinášet užitek a přispívat k ochraně klimatu a životního prostředí.

Jak se díváte na plánovanou výstavbu nových zdrojů?
Kolegům nesmírně fandím, držím jim palce. Určitě je čeká dlouhá cesta, protože dnes neexistuje žádné snadné řešení výstavby čehokoli. Snažíme se jim vytvořit k tomu podmínky. Je tady 35 let zkušeností, generace, která si tu tehdejší dobu a souvislosti pamatuje. Fandím jim.

Přál bych si, aby se to povedlo, nejen kolegům, ale přál bych to celé české ekonomice, průmyslu i nám obyvatelům. Jaderka vyžaduje určitý stupeň znalostí, vědecko-inženýrskou podporu, stupeň jakosti, úroveň kvalifikace personálu. Naopak nabízí spolehlivost, jistotu, dostatek elektřiny vyrobené způsobem šetrným k životnímu prostředí i dlouhodobou budoucnost a perspektivu celého regionu. Přál bych si, aby tento segment z české ekonomiky nezmizel, považuji ho za velmi významný a přál bych si být u spouštění 1. reaktorového bloku. 

Zahájení provozu 1. bloku jaderné elektrárny byl náročný úkol a vyžadoval zapojení stovek, možná tisíců odborníků, pro které to byla ve své době velká výzva. Myslíte, že bude výstavba a spouštění nového jaderného zdroje stejnou výzvou i pro současnou mladou generaci? A bude odborníků dostatek?
To je jedno z velkých rizik. Obecně technické profese dnes nejsou tak oblíbené jako před 30 lety. Chybí zde generace energetiků, která skončila uvedením Temelína do provozu. Dnes už to jsou převážně lidé důchodového věku. I technologie je dnes hodně jinde. Jsou to reálná rizika a musí se s tím pracovat a pracuje se s tím.

Proto už teď své budoucí kolegy dlouhodobě a aktivně sami vyhledáváme. Spolupracujeme s 60 středními a 13 vysokými školami z celé České republiky. Zájemci o práci tak mají v průběhu roku několik příležitostí seznámit se s nabízenými profesemi a podmínkami přímo v elektrárně. V průběhu roku 2019 využilo tuto příležitost 231 studentů středních a vysokých škol. V letošním roce se poprvé uskuteční tři turnusy Jaderné maturity místo dřívějších dvou. Pokračovat bude také Letní univerzita a stáže elektrárny. Elektrárna finančně podporuje v rámci stipendijního programu 9 studentů, kteří by se v budoucnu mohli stát operátory reaktorového bloku.

Nově také spouštíme vzdělávací program s názvem „Jaderná akademie“, který je určen pro učitele základních a středních škol. Cílem akademie je seznámit účastníky s perspektivou oboru energetiky i širokými možnostmi uplatnění stávajících i budoucích žáků v rámci připravovaných
nových jaderných zdrojů. Jako první se už v březnu tohoto programu zúčastní učitelé základních škol z Třebíčska a okolí elektrárny.

Vzpomenete si na něco opravdu pro Vás hodně významného, co se událo ve zmiňovaném uplynulém období? Něco, co Vám silně utkvělo v paměti z jakéhokoliv důvodu?
Obdiv k tomu, co tehdejší československá technika dokázala. Dokázala vychovat skupinu lidí, kteří převzali úvodní projekt, vyrobili klíčové komponenty, uvedli jaderku do provozu. Československá společnost dokázala špičkovou věc. Osobně to přirovnávám k podobnému milníku, když se Američané rozhodli vyslat člověka na Měsíc. To není jenom o vychování sto lidí, kteří budou elektrárnu obsluhovat na blokovce, ale o tisících a tisících lidí, kteří vytváří zázemí, umí vyrobit materiály. Kromě pár komponent bylo vše vyrobeno v bývalém Československu a ve velmi vysoké kvalitě. Bohužel z historie se moc žít nedá, když nemá pokračování.

Celý profesní život pracujete v energetice. Jak hodnotíte práci v tomto oboru a kdybyste tenkrát věděl, co víte dnes, rozhodl byste se stejně?
Na svoji profesní dráhu se dívám jako na obrovské štěstí a neměnil bych. Vždycky jsem pracoval v zajímavém prostředí, se zajímavými lidmi, v prostředí, kde přímo vidíte výsledky své práce.

Tady člověk roste se zkušenostmi. Stabilita vám umožní sbírat zkušenosti. Energetika nabízí perspektivu. Máte možnost se zde neustále učit a zkušenosti zúročit v budoucnu. Energetika vás pohltí.

Je pro nás nesmírně zavazující, jako pro stávajícího provozovatele, abychom dokázali, že sem nová jaderka patří.

Autor

• (red)