Uplynulo 30 let od největší jaderné katastrofy. Myšlenky k tématu Aleše Johna a Daneše Burketa

Aleš John – jaderný expert: Po každém neštěstí následuje poučení

Historie každé lidské činnosti je dlážděná neštěstími. Podívejme se na letectví, automobilizmus, ale i stavebnictví nebo dobývání vesmíru a to nemluvím o zdravotnictví, farmacii nebo potravinářství. Není důvod, proč by jádro mělo být výjimkou. Dospělo lidstvo k tomu, aby tento fakt akceptovalo? Po každém neštěstí následuje poučení a nějaká akce ke zlepšení stavu. Jen připomínám, jak to bylo v jádru a co následovalo po těch největších událostech. Rok 1979 Tree Mile Island USA. Havárie s tavením paliva a únikem RA látek do okolí. Příčina technická závada, respektive přílišná důvěra obsluhy v bezchybnost zařízení. Reakcí bylo vznik INPO (Institut Nuclear Power Operations) a enormní důraz na zvýšení technické kvality zařízení.
Rok 1986 Černobyl. Výbuch a roztavení reaktoru. Příčinou bylo bezprecedentní porušení pravidel provozování obslužným personálem. Reakcí bylo vznik celosvětové asociace provozovatelů WANO (World Association of Nuclear Operators), která si klade za cíl zvyšovat bezpečnost a spolehlivost provozu jaderných elektráren cestou výměny informací, poměřování a vzájemné kontroly. Důraz začal být kladen na tzv. kulturu bezpečnosti.
Rok 2011 Fukušima. Neočekávaná přírodní událost mnohem většího rozsahu, než se kdy v projektu uvažovalo. Tady se ale systémová opatření zatím neudělala. Něco třeba jako propojení jaderných provozovatelů a jaderného průmyslu na další odvětví, třeba i zdánlivě nesouvisející. Realizovaly se tzv. stress testy, tedy výpočty o tom, co se stane, když budou přírodní podmínky extrémní. Co když bude vítr větší, než kdy byl a zemětřesení intenzivnější a záplavová vlna větší a ... Na základě těchto modelů byly upraveny projekty jaderných bloků.
Je to vše dostatečné? A dospělo lidstvo k přijmutí faktu, že i když uděláme cokoliv a v čemkoliv k poruchám bude vždycky docházet?

Daneš Burket – předseda České nukleární společnosti: Jádru se asi nikdy nepodaří zbavit stigmatu atomové bomby
Na neštěstí v Černobylu lze nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu. Byla to bezesporu obrovská tragédie – nejen z pohledu lidského, ale i technického. Můžeme vést dlouhé diskuze o tom, kolik stála životů bezprostředně a kolik na následky ozáření pracovníků elektrárny a lidí zasažených radioaktivitou v okolí. Každopádně i ztráta jediného života je obrovskou tragédií a nemůže být brána na lehkou váhu. Dostupné informace se liší od několika desítek mrtvých až po stovky zasažených akutní nemocí z ozáření. Na druhou stranu, aniž bych chtěl tato čísla jakkoliv zlehčovat, kdo z veřejnosti dnes ví o havárii v chemičce společnosti Union Carbide v indickém Bhópálu, kde dva roky před tím zahynulo bezprostředně 8 tisíc lidí, do dnešního dne více než 25 tisíc a celkový počet zasažených touto katastrofou se odhaduje na více než půl milionu? Podobně je tomu v případě neštěstí ve fukušimské jaderné elektrárně. Samozřejmě, že každý únik radioaktivity do životního prostředí je těžko přijatelný a obhajitelný, ale přímo v elektrárně a jejím okolí zahynuli v souvislosti s vlnou tsunami dva lidé – pracovníci elektrárny, kteří utonuli. Ve srovnání s bezmála 20 tisíci mrtvých a navždy pohřešovaných je na velkou diskuzi, zda mediální ohlas této události byl s tragédií ve zbytku Japonska odpovídající.
Jaderná energetika má prostě tu smůlu, že lidstvo se se silou atomu poprvé seznámilo v souvislosti se svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Nikdy už se zřejmě nepodaří jádro tohoto stigmatu zbavit a média budou každou sebemenší událost na jaderných zařízeních sledovat se zvýšeným zájmem. Na druhou stranu je to určitě dobře, protože odborníci v každé průmyslové oblasti dříve nebo později upadají do pocitu sebeuspokojení, který je v případě využívání jaderné energie dvakrát více nebezpečný než jinde. Z tohoto pohledu můžeme na všech jaderných nehodách shledávat pozitivum v tom, že každá z nich (nebo minimálně dvě zmíněné) vedla k výraznému zvýšení úrovně bezpečnosti. A to jak z technického pohledu (díky mnoha a mnoha bezpečnostním vylepšením), tak z pohledu samotné kultury bezpečnosti, protože bezesporu zvýšily ostražitost a snížily možnou lehkovážnost personálu jaderných elektráren.
Osobně jsem přesvědčený o tom, že žádné jiné průmyslové havárie (snad s výjimkou těch v letectví) nebyly tak podrobně vyšetřeny a nebylo stanoveno a realizováno tolik nápravných opatření. Musíme se ale bohužel smířit s tím, že nic není dokonalé a žádná lidská činnost není absolutně bez rizik. Nezbývá nám, než se snažit tato rizika maximálně eliminovat, nezlehčovat je !!! a snažit se je vyvážit přínosem pro společnost. Možná je to chabá útěcha, ale faktem je, že život v blízkosti jaderné elektrárny je mnohonásobně bezpečnější, než jízda autem.

Autor

• (red)