Energetická a enviromentální politika státu je derniérou výroby stavebních hmot v Česku

V současné době je v průmyslu stavebních hmot zaměstnáno zhruba pětadvacet tisíc osob. Rozvoj odvětví nemůže být založen pouze na zvyšování výroby stávajících klasických stavebních materiálů pomocí zavedených technologií, ale trvalé konkurenceschopnosti lze dosáhnout prostřednictvím inovací prováděných na základě výstupů efektivně fungujícího výzkumu a vývoje. To by měl být náš hlavní a zásadní cíl a spolu se sociální a enviromentální odpovědností také jasně definovanou strategií odvětví.
Jaká je skutečnost? Do čeho investujeme čas, peníze, invenci a kreativitu? Ničí nás výsledky energetické politiky státu a EU. Likviduje nás takzvaný enviromentální přístup státu a EU. Bojujeme s naprostým nezájmem o komunikaci politické reprezentace.
Státní energetická koncepce patří k základním součástem hospodářské politiky České republiky. Je výrazem státní odpovědnosti za vytváření podmínek pro spolehlivé a dlouhodobě bezpečné dodávky energie za přijatelné ceny a za vytváření podmínek pro její efektivní využití, které nebudou ohrožovat životní prostředí a budou v souladu se zásadami udržitelného rozvoje. Tuto zákonnou odpovědnost stát naplňuje stanovením legislativního rámce a pravidel pro chod a rozvoj energetického hospodářství.
Výsledkem je především ČEZ, nejziskovější, nejobdivovanější a zároveň nejméně zadlužené energetické uskupení v Evropě s pohádkovými zisky a platy a na druhé straně katastrofální inflace (jsem hluboce přesvědčen, že ne reforma, ale situace v energetice a naivní enviromentální politika je pravým důvodem současných ekonomických problémů!) zruinované rozpočty důchodců a sociálně slabých a upadající konkurenceschopnost českých výrobních podniků.
Další tragikomickou skutečností - pokud by neměla katastrofální důsledky - je takzvaná enviromentální politika, kdy metodou pokus omyl vyvoláváme řadu nekontrolovaných procesů a reakcí, jejímž důsledkem může být nejen evropská ekonomická sebevražda, ale také například 100 milionů nových hladovějících na světě.
Úžasným příkladem je obchodování s oxidem uhličitým, kdy všichni, kteří se uvedenou problematikou zabývají - včetně vedení Ministerstva životního prostředí - potvrzují, že je systém nejen nespravedlivý a v některých případech likvidující, ale především, že má zanedbatelný vliv na zlepšení životního prostředí. Doopravdy totiž jde o regulaci výrobních kapacit bruselskými odborníky.
Již více než rok se snažím o podporu některých poslanců a senátorů řešit uvedené okruhy problémů s odpovědnými představiteli našeho státu. Zatím bez většího úspěchu! Přesto se stále domnívám, že stavebnictví se svými 450 tisíci zaměstnanci, devítiprocentním podílem na tvorbě HDP a nedoceněným multiplikačním potenciálem je průmyslovým odvětvím, se kterým je třeba počítat (zdroj: BVV, a.s.).
 

Autor

• (red)