Elektromobilita – regulatorní rizika na nově vznikajícím trhu s dobíjením elektromobilů

• Foto

Hodně se v poslední době polemizuje o tom, jestli je takhle intenzivně stimulovaný rozvoj elektromobility z pohledu evropského a potažmo českého automobilového průmyslu dobře. K tomu lze dodat jen to, že elektromobilita zdaleka není jen téma v rámci EU, naopak, perspektivy a ekonomické příležitosti této technologie pochopily i země, které jinak mezi klimatické premianty nepatří – Čína i USA. Elektromobilita je zkrátka globální téma a nejde ani tak o její environmentální přínos, který je evidentní, ale o to, že elektromobilita s sebou nese téma nových technologií, inovací a oborů s vysokou přidanou hodnotou. To všechno jsou atributy, které by měly být i v našem ekonomickém zájmu a z pohledu české ekonomiky proto jednoznačně dává smysl, abychom v oblasti elektromobility byli jako stát aktivní.

Elektromobilní trh je v zárodku

Vraťme se ale k tématu regulace. Nemá smysl zakrývat, že trh s dobíjením elektromobilů je dnes v samotném zárodku a jeho fungování není srovnatelné s etablovanými trhy, třeba v oblasti klasických paliv nebo telekomunikací, se kterými bývá často srovnáván.

Hlavním důvodem je to, že jsme stále ještě ve fázi, kdy výstavba veřejné dobíjecí infrastruktury výrazně předbíhá trh vozidel a vytížení stanic je stále ještě v průměru velmi malé. Za takovéto situace není možné na koncového zákazníka přenášet veškeré náklady spojené s dobíjením a to jak investičního, tak i provozního rázu. Provozovatelé dobíjecích stanic tak stanice budují s vizí, že trh dosáhne potřebné hloubky, která zajistí požadovanou rentabilitu někdy v budoucnu. To je pochopitelně spojeno se značnou mírou rizika, protože se pohybujeme v horizontu minimálně pěti, ale spíše až deseti let. Navíc i v následujících letech je třeba, aby intenzita výstavby sítě trh nadále předbíhala, což návratnost investic dále zpomalí.

V podobných situacích je pro investora klíčové, jestli je pro něj úroveň rizika únosná nebo nikoliv. Veřejná podpora budování sítě dobíjecích stanic je jeden z nástrojů, který rizika snižuje. Ale neméně důležitým parametrem je stabilita podnikatelského prostředí, ve kterém se provozovatel sítě dobíjecích stanic bude pohybovat. A to je věc, která dnes stojí poněkud v pozadí, přitom je z pohledu budoucího rozvoje elektromobility klíčová.

Regulace? Rozhodně s mírou a tam, kde je třeba

Stabilita podnikatelského prostředí je téma, se kterým má sektor elektroenergetiky ne úplně pozitivní zkušenosti. Samotná povaha energetických aktiv, tedy jejich dlouhodobost, znamená, že jsou citlivá na nečekané změny regulatorního prostředí. Pokud probíhá rozhodování o investici za situace, u které existuje riziko, že se následně radikálně změní, má to samozřejmě dopad do ochoty investovat, zvlášť za situace, kdy změny nelze vůbec předvídat.

V případě elektromobility je to velmi podobné. Jde o odvětví, které s sebou nese rizika samo o sobě – riziko technologického vývoje, vývoje trhu jako takového nebo chování koncového zákazníka, o které není na nově vznikajícím trhu nouze. Která jsou tedy ta hlavní rizika v oblasti regulace?

Jsou spojena s fungováním trhu jako takového. V případě dobíjení se dnes poukazuje na to, že sítě dobíjecích stanic, které provozují různí provozovatelé, jsou fragmentované, že neexistuje efektivní roaming. Že se ceny jednotlivých poskytovatelů služby dobíjení liší, což je pro zákazníka nepřehledné. Že ceny jsou moc vysoké. Že ceny jsou naopak moc nízké. Že platbu za dobíjení nelze provést libovolným způsobem jako například v obchodě.

Zkrátka a dobře, že trh nefunguje a je třeba ho nastavit tak, jak je potřeba, čímž se obvykle myslí maximalizace zákaznického komfortu – ideálně snadno přístupné a všude dostupné levné dobíjení.

Touto úvahou se dostáváme do samotné podstaty problému. Jsme připraveni si připustit, že dobíjení elektromobilů je služba jako každá jiná, která by měla být poskytována na komerčním principu za komerčních podmínek, tedy na základě interakce nabídky a poptávky? Pokud ano, pak je třeba stávající situaci a problémy chápat jako něco, co jsou „dětské nemoci“ vznikajícího trhu, kde ještě plně nefungují tržní principy a kde je třeba poskytnout čas na to, aby se trh stabilizoval. Řada indicií naznačuje, že se to již běžně děje – v elektromobilně rozvinutějších zemích lze vidět, že s rozvojem trhu se přirozeně rozvíjí roaming a propojení provozovatelů, že se této iniciativy ujímají buď provozovatelé dobíjecích stanic anebo subjekty za tímto účelem založené, přičemž rostoucí aktivitu v této oblasti vyvíjejí samy automobilky. Že ceny za dobíjení mají tendenci konvergovat k podobnému formátu právě v důsledku propojování sítí. Že se trh, tak jak roste jeho atraktivita, postupně otvírá, objevují se další hráči a přirozeně vzniká konkurenční prostředí. Že důležitou roli sehrává zákazník, který volbou své peněženky určuje, jaká řešení preferuje, jaká cena je pro něj už moc vysoká nebo jaká lokalita dobíjecí stanice je pro něj atraktivnější a jaká méně. Navíc, je-li důležitým tématem cena za dobíjení, mělo by se jednoznačně brát v potaz to, že všechno něco stojí a pokud máme například na technologii dobíjecích stanic specifické požadavky, je třeba si uvědomit, že to s sebou nese odpovídající náklady, které se promítnou právě do ceny dobíjení.

Nebo jsme přesvědčeni, že elektromobilita je něco jako veřejná služba, kdy je třeba regulatorně určit, kdo ji bude poskytovat, kde ji bude poskytovat, za jaké ceny a za jakých podmínek? Čím je tak specifická, že si zaslouží podobný přístup? Je důvodem to, že je šetrnější k životnímu prostředí? Nebo že někdo v pozici regulátora ví nejlépe, co zákazník nebo budoucí zákazník chce a bude chtít a podle toho mu elektromobilitu nachystá? Přitom je zvláštní, že zrovna elektromobilita přitahuje takovou pozornost a snahu ji nastavovat v tak velkém detailu. Když si vezmeme analogii čerpacích stanic – vadí někomu, že se ceny mezi jednotlivými čerpacími stanicemi nebo regiony liší? Řeší někdo to, že úroveň služeb na některých stanicích je vysoká a na jiných ne? Nebo přirozeně akceptujeme, že mezi nimi jsou rozdíly, které ostatně mohou mít v řadě případů logické zdůvodnění, a je naší volbou, jakou z nich si vybereme? Nabízí se argument, že když je elektromobilita předmětem veřejné podpory, že má přeci poskytovatel podpory právo si určit, jak to má vypadat a fungovat. Když odhlédneme od toho, že podpora pokrývá část, nikoliv veškerou sumu nákladů, tj. provozovatelé investují i svoje finanční prostředky, je na místě otázka, jestli je to to pravé. Je cílem podpora podnikání a vznik trhu nebo plánovaná ekonomika?

Elektromobilita představuje organismus technologií, konceptů a business modelů, které se dynamicky rozvíjejí rychleji, než jsme si sami ochotni připustit. Témata jako digitalizace, autonomní řízení, sdílení vozidel, smart city a další, kterými se elektromobilita prolíná, zažívají obrovský boom a velmi pravděpodobně v důsledku změní to, jak doprava, zejména ve městech, bude v budoucnu fungovat. Související trhy musí mít potřebnou flexibilitu, aby dokázaly na tento vývoj reagovat. Narýsovat v tuto chvíli přesně to, jak bude elektromobilita fungovat za pět nebo deset let, není jen troufalé, ale v důsledku může její rozvoj naopak brzdit.

Nejde přitom o to, že by v elektromobilitě nebyl prostor pro regulaci. Ta by se měla zaměřit na to, aby odstranila bariéry, které brání rychlému a flexibilnímu rozvoji sítě dobíjecích stanic tak, aby nebyl brzdou prodeje vozidel. Není to jen otázka podpory výstavby v této fázi, ale hlavně zjednodušení procesů při přístupu k pozemkům, stavebních a územních řízení. Usnadněním sběru dat o dobíjecích stanicích a jejich sdílením s veřejností se zlepší informovanost uživatelů. Stát by měl v regulaci trhu jako takového zasáhnout tehdy, kdy je evidentní, že dochází k jeho selhání, mělo by ale jít o problémy systémového charakteru, nikoliv partikularity, u nichž je velká šance, že se vyřeší přirozenou cestou. V tomto případě skutečně platí, že čím méně regulace, tím lépe.

Autor

• Chmelík Tomáš